Chvalitebný
Rudolf Křesťan v jednom svém fejetonu, který jsem teď četl v nedávno vydané knížce Okovaná blecha, projevil jistou řekněme nechuť ke slovu chvalitebný. Toto slovní pojmenování školní známky, které v běžné řeči říkáme dvojka, se fejetonistovi nelíbí. Má mu za zlé, že se vyskytuje jen na školních vysvědčeních, zdá se mu, jak říká, archívní, vyčpělé a zpuchřelé, píše, že by slovu chvalitebný chtěl dát nedostatečnou.
No, každý má právo na své nelásky a lásky, a mohou být i jazykové. Mně se slovo chvalitebný líbí. Mimo jiné i právě proto, že je, jak říkají přírodovědci endemitem, tedy čímsi vyskytujícím se jen v jedné oblasti; jako je rostlina jestřábník sudetský endemitem krkonošským, chvalitebná je endemitem školním. Nechtěl bych, aby jestřábník sudetský vyhynul, má leccos, co jiné jestřábníky nemají. Přídavné jméno chvalitebný také, například koncovku -ebný, která z něj dělá jediné české přídavné jméno vzniklé ze slovesa příponou -ebný. Zmizí-li slovo chvalitebný zmizí i tento jeden se způsobů tvoření přídavných jmen. Ale pravidelní posluchači této rubriky vědí, že aby mně se nějaké slovo opravdu líbilo, musí mít zajímavý původ. Tuto podmínku výraz chvalitebný plní vrchovatě.
Adjektivum chvalitebný vzniklo ze slovesa chválit, které pochází z podstatného jména chvála. Chválit znamená "projevovat uznání", "s uznáním mluvit", "velebit" a zastarale také "vyslovovat s něčím spokojený souhlas", odtud je dokonavé schvalovat. Chvála je uznání, zhodnocení dobrých vlastností. Výraz pochvala má týž význam. Do příbuzenstva patří i slova naschvál a schválně, o nich ale jindy.
Jsou to všechno slova všeslovanská, v praslovanštině se říkalo stejně: chvala. Jak se tento výraz k našich praslovanským předkům dostal, se neví přesně. Dřív se soudilo, že možná souvisí se staroindickým svárati, zurčí, eventuálně se staroirským skvala, volat. Což poslední náš etymologický slovník, jehož autorem je Jiří Rejzek, označil za "výklady... málo přesvědčivé". A sám nabídl jinou možnost. Předchůdce tohoto slova, se prý z iránského jazyka dostal do jazyka Skytů či Alanů, kde se poněkud změnil a dostal význam slova vyjadřujícího náboženskou úctu. Odtud, tedy buď od Skytů, kteří někdy ve 4. století př. Kr. žili na Dněpru, nebo od Alanů, kteří se o pět set let později vyskytovali nejen na Donu a na Volze, ale také v dnešním Maďarsku a dokonce i ve Španělsku, se slovo chvala dostalo k našim slovanským předkům.
Chvalitebný, řekne se zpuchřelé slovo, a ono voní božstvy dávných stepí kočujících kmenů...
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
