Co dělat se vzpurným a zarputilým synem?

V naší sidře z Páté knihy Mojžíšovy, nacházíme podivný příkaz, jenž zarazil už mudrce Talmudu a nad níž se stále pozastavujeme: Jde o příkaz týkající se syna, o němž Tóra praví, že je zarputilý a vzpurný, neposlouchá ani svého otce, ani svou matku, je žrout a pijan, a proto je odsouzen k ukamenování. Talmud nám zdánlivě nabízí důvod takového opatření: Rozsudek smrti nad synem zarputilým a vzpurným by mohl být zdůvodněn tím, že tento člověk nakonec okrade své bližní. Jestliže je již ve svém mládí žrout a pijan, jenž neposlouchá ani svého otce, ani svou matku, skončí jako zloděj nebo vrah. V tomto případě ale jde o nepřípustnou představu, která zásadním způsobem odporuje celému pojetí trestu, a to jak v Tóře, tak i v jakémkoliv jiném rozumném právním systému. Člověka nikdy neodsuzujeme za to, co by mohl spáchat, když ještě nic neudělal.

Čtěme však dále, co píše Talmud. Příkaz vztahující se k synovi žroutovi a pijanovi se nikdy neuskutečnil a také se nikdy neuskuteční. Když Tóra uvedla, co by se mělo stát, bylo to nahlíženo z hlediska, jež bychom mohli označit jako Boží spravedlnost. Té je známa budoucnost stejně jako přítomnost. A z tohoto hlediska Boží spravedlnosti by bylo lepší, kdyby člověk, jenž se má v budoucnu stát ničemou nebo vrahem, zemřel okamžitě.

My, lidské bytosti, však nemáme právo takto uvažovat. Židovský náboženský zákon kodifikovaný Talmudem, který se zabývá vzpurným synem, také činí všechna možná opatření, aby bránil jeho usmrcení. Je to ostatně obecnější pravidlo. Ve světě Tóry je vyjmenováno třicet šest přestoupení, za něž by měl být jejich původce potrestán smrtí. Naproti tomu ve světě Talmudu jsou vlastně všechny tyto ortely zrušeny. Trest smrti totiž může být vykonán na pachatelích přestupku jen pod podmínkou, že dané události jsou přítomni dva svědci, kteří navíc předem zločince varovali - což jsou podmínky, za nichž zločin pozbývá jakoukoli reálnost. Stejně je tomu s tělesnými újmami. Podle Tóry je tomu takto: "Zlomeninu za zlomeninu, oko za oko, zub za zub, jako způsobil újmu člověku, tak budiž jemu způsobena." Avšak židovský náboženský zákon rozhodl, že trest bude peněžitý. Ten, kdo svého bližního zraní, je mu povinován za škody odpovídající ceně bolesti, nákladům na léčení, ztrátě výdělku a pokoření. Z hlediska Boží spravedlnosti by si násilník zasloužil, aby mu bylo učiněno to samé, čeho se dopustil na svém bližním, ale my sami nemáme právo vykonávat Boží spravedlnost. Proto Talmud, aniž by protiřečil Tóře, činí taková opatření, jež znemožňují praktické vykonání takového trestu.

Rozlišení mezi tím, co by bylo třeba udělat, a co jsme oprávněni udělat, je prostě zásadní důležitosti.