Martina|Nevím, jestli jsme mým příběhem uvedli učitele do rozpaků, ale chodili jsme asi tak do osmé nebo deváté třídy a měli jsme takového docela přísného učitele matiky a byly u nás v dědině hody. Třídu jsme měli v přízemí, tak jsme oknem vyskákali všichni ven a šli jsme na kolotoč, který byl postaven přímo před oknem naší třídy. Učitel došel do třídy a my nikde, napřed nás hledal, ale pak nás uviděl všechny na kolotoči. Zavolal ředitele, okamžitě zastavili kolotoč a myslím, že od dvojek z chování nás zachránilo jedině to, že jeden z našich spolužáků byl jeho syn.
Jirka|Dobrý večer, k Vašemu tématu jsi dovoluji napsat, jak jsem dostal do rozpaků celou maturitní komisi
je to již 40 let kdy jsem dělal maturitní ústní zkoušku z češtiny a ruštiny. Zkoušky začaly z jazyka českého vytáhl jsem si otázku číslo 13 , z jediné věty , kterou jsem měl na rozbor jsem poznal, že otázka se týká Marie Majerové na potítku mě přepadla velká trém a před komisí jsem je mumlal, Majerová napsala povídku o slepé dívce, zkouška dopadla hrozně já byl s odřenýma ušima za svůj výkon 4..Odpoledne byla zkouška z ruštiny opět tréma byla veliká ajá nemohl přeložit vůbec nic.No když jsem přišel před komisi jsem si mumlal,že hlavně musím mluvi a tak jsem Maria Majerová se narodila 1890 gadů V Úvalech u Pragy..Polovina komise rusky vůbec neuměla, ale všichni zůstali v údivu, že asi Majerová nebyla tou pravou otázkou. Byl jsem upozorněn, otázka se týká Vojny a míru a Tolstém, ,kterou jsem uměl a přesto,že po celé 4 roky jsem ruštinu jen tak tak procházel dostal jsem známku 2. Když měla komise řestávku paní profesorka čestiny jse mi přšla zeptat proč jsem o té Majerové neříkal česky. Krásný prožitek zbytek noci.
Olda|Zdravím všechny noční posluchače a Vás p. Borku! Můj příběh je z podzimu 1953 I.čtvrtletí 5.třídy. Naše pí.učitelka přírodopisu nebyla příliš oblíbená a o přestávce jsem přemluvil asi 3 spolužáky, aby během hodiny postupně nosili smetí do koše. Pí. učitelka se při asi 10-tém vyrušování namíchla a zeptala se kdo to vymyslel? Pochopitelně to jeden práskl po jednotlivých výsleších a já jsem za tuto pakárnu musel jít do školního rozhlasu vysvětlit co jsem vymyslel, ale mlčel jsem jako hrob a ve čtvrtletí moje vysvědčení mezi samými jedničkami zdobila dvojka z chování. Byl to puč, ale je to už fuč!
605xxx015|P.Borku,vzpominka na skolni leta.Ucili jsme se svaly.Lubosi ukaz nam,kde mame svaly hyzdove,rekla p.ucitelka.Lubos si hrde pohladil tvare!Bozenka/64/SY.
Karolina|Dobrý večer,zdravím všechny kterým se chce být vzhůru v tuto dobu,já ještě chvíli také vydržím,a dnes možná do konce NočníLinky.
Uvedla jsem v začátku 2.roč.tzv.SVVŠ,nyní Gymnázií ,do rozpaků pana profesora němčiny a ještě po letech mne to mrzí.Hlavně jak jsem se pubertálně u toho smááála....
Poprvé a vlastně naposled se mi dostalo cti přenést třídní knihu do druhé skupiny třídy.Byla to procházka po velké budově školy a i já ji využila k bloumání po chodbách a prohlížení si své siluety v odrazech skel.Byla jsem se sebou spokojená,den předtím jsem si i já mohla dovolit koupit v jednom podchodě města nejmodernější a na tehdejší dobu nejluxusnější podprsenku,byla zářivě žlutá a hlavně ušitá z tlustého lamina,vše co jsem v té době vlastnila na těle se tam ztratilo,ale zdůrazněno bylo velmi,i dýchat jsem začala jinak,jen aby obraz ve sklech byl ten správný,no naparovala jsem se.....po 10 min.jsem se uvolila jít do třídy.Budova byla z 20.let.Dveře masívní,klika vysoko a jak jsem vstoupila - levou stranou už protočenou do prostoru třídy a druhou rukou jsem pomalu a tiše zavírala tak jsem zjistila,že pan profesor na mne nevěřícně zírá - měla jsem všechny knoflíky svetříku vyklouzlé z dírek,odhalená žlutá podprsenka míříla na něho.Stále jsem držela kliku a zavírala,a smála se.
Duchapřítomně zvolal „to není prostor pro neurvalé chování,posaďte se,s ch o v e j t e se!“
Myslím,že chtěl zvolat schovejte je!
2 spolužáci kteří byli se mnou v této skupině si zrovna povídali,nic neviděli.Takže já místo abych ohromila své dva vrstevníky, tak jsem skoro ochromila pana profesora, až do svého skonu starého mládence.
Promiňte pane profesore,to jsem nechtěla.Jen jsem se příliš mladistvě zhluboka nadechovala a knoflíčky se v dírkách neudržely.
Zdraví všechny a jen zdraví všem přeje Karolina.
Alena|Dobrý večer, já chodila na zemědělku a tam nás měl na rostlinnou výrobu profesor, který byl celkem takový suchar, nikdy se nesmál, ale jednou jsme ho nachytali něčím, čím se bavíme dodnes i na našich srazech. Přednášel látku a my jsme měli zapisovat: PN - jako pluh nesený, PZ - jako pluh závěsný, MP - jako mačkač píce.... teď někomu nakoukl do sešitu a povídá, no vidím, že někomu se tam šikovně podařilo umístit háček ve slově navíc.... otočil se k tabuli a snad poprvé jsme ho viděli se s chutí zasmát.
Heda|Dobrý večer všem.
Je tomu 20 let.V televizi právě běžel seriál My všichni školou povinní,ve kterém psychicky nemocná učitelka Hedvika křičela po dětech.Snad tímto si vysvětluji fakt,že dcera,tehdy šestiletá, v tělocviku okřikla svou paní učitelku.Nikdo prý nechodí do školy proto,aby tam poslouchal pořád učitelku křičet...!
Doma mi to přiznala a necítila se vůbec provinile. Na rodičovském sdružení jsem čekala na úplném konci,když se rodiče postupně na děti informovali.Začala jsem omluvou,ale paní učitelka mě zastavila.Řekla,že děkuje.Dcera má prý velký cit pro spravedlnost a přinutila paní učitelku zamyslet se.
Myslím,že do rozpaků byla uvedena najdřív učitelka dcerou a následně já učitelkou :-)
Pěkný večer a noc Vám přeji.
Matylda|Dobrý večer, jako dítě jsem neustále kreslila, malovala,a když jsem šla s tatínkem k zápisu do 1.tř. abych se nenudila tak jsem stále nosila ssebou časopis DIKOBRAZ,čatla jsem si vtipy a dokreslovala na př.mužům rohy,nebo chlapec jak jede na koze.Když přišla na nás řada k pohovoru ,na dotaz co mám s taštičce ,ukázala jsem časopis Dikobraz,a proč jej mám ssebou jsem učitelce přečetla vtip a řekla, že jej nakreslím jinak. Dále jen humorné vyprávění. Nyní nekreslím ani nemaluji, přijde doba kdy se k této zálibě vrátím(plátna a akvarely a olej.b.mám)Geneticky tuto zálibu a práci má dcera a vnuk)já po tatínkovi. Matylda
Marta Safaříková|Dobrý večer.
Jako dítě jsem měla docela dobrou vyřídilku. Ve čtvrté třídě základní školy mě paní učitelka poslala koupit vložky. I běžela jsem do obuvi koupit vložky do bot, ale chtěli po mně číslo. To jsem nevěděla tak jsem se vrátila do školy s prázdnou. Paní učitelka si teprve uvědomila, že zatím nevím o životě vůbec nic a tak řekla, že to je dobrý, že si to zařídí. Zdravím vás pane Borku i všechny posluchače. Marta z Prahy.
