Herečka Alena Antalová: Moje první scéna v Četnických humoreskách byla dovolená v Luhačovicích
Rodačka z Bratislavy, držitelka Ceny Thálie a vnučka věhlasného scénografa Ladislava Vychodila neměla sen stát se herečkou. „Po dědečkovi jsem nezdědila ani výtvarný talent, neměla jsem ani moc představivost, ale bavilo mě zpívat,“ říká Alena Antalová.
Odmala recitovala a zpívala, ale touhu stát se herečkou neměla. Jenže už v osmi letech si ji vytipovali pro jeden slovenský večerníček, kde zpívala písničky ústřední postavičky. A když přemýšlela, kam dál, vyhrála konzervatoř v Bratislavě a následovala JAMU v Brně.
Z Bratislavy do Brna
Přechod ze Slovenska do Čech pro ni nebyl problém. „Odmala jsem mluvila česky i slovensky, mám dvě národnosti. Až na střední škole jsem mluvila víc slovensky. Cítím se pořád jako Čechoslovák.“
Ze školy si ale moc zážitků nepamatuje. „Vlastně nerada vzpomínám. Když jsem ale nedávno procházela Brnem a viděla místo, kde jsem bydlela na koleji a teď tam stojí kus města, tak jsem zavzpomínala, jak je to dávno. Ale nechybí mi to. Už bych nechtěla být mladá, vždycky se těším, co je přede mnou.“
V Brně se jí zalíbilo. Dostala angažmá v Městském divadle Brno a je tam už od roku 1995. „Mám tady práci, která mě baví a je to tam moc fajn. Nevím, čím to je, že jsem tam tak dlouho. Spíš si připadám jak cikánská duše, která cestuje, a když ji to někde nebaví, jde dál. Ale tady mám prostor hrát činohry i muzikály.“
Talent roku
Za titulní roli v divadelní hře Mistr a Markétka získala Cenu Thálie v kategorii Talent roku do 33 let. „Jsem absolutně necenová, víte, kolik dobrých herců nemá cenu? Ale ano, potěšilo mě to. Ale nejsem soutěživý typ. Nechci se nikoho dotknout, ale všechny ty Čeští lvi i Oscaři mi přijdou srandovní. Kdo má vlastně právo říct, kdo je nejlepší? To se nedá hodnotit,“ myslí si Alena Antalová.
Jak sama říká, je introvert a nechápe, že dělá herečku. „Jsem zvláštní typ na tohle zaměstnání. Ale je to taková moje psychoterapie, jsem v tu chvíli někdo jiný, najednou mám křídla.“ Když vstoupí na jeviště, zapomene na zbytek světa. A platí to i pro ni jako mámu čtyř dětí. „Jsem takový typ herce, že se musím plně soustředit. Někdo během představení dokáže mrkat na kolegy, já se ale od role nemůžu odpojit.“
Zkušenost se seriály
V 90. letech objevila i práci v seriálech. Hrála v seriálu Četnické humoresky postavu Ludmily Horké, dalším seriálem byla Pojišťovna štěstí, kde ztvárnila životem zkoušenou Annu Jánskou. „V televizi strašně záleží na scénáři a režii. Uděláte to sice nejlíp, jak dokážete, ale je to velmi náročné. Scény se točí na přeskáčku, moje první scéna v humoreskách byla dovolená v Luhačovicích, což bylo až v 11. díle. Kdežto v divadle držíte opratě ve svých rukou a jdete postupně.“ Za titulní roli v Pojišťovně štěstí byla vděčná. „Byl to zase jiný typ seriálu a za tu nabídku jsem byla velmi ráda. Dobrou roli není kumšt zahrát, ale dostat ji!“
Proč podle ní chlapi nevydrží hrát a často raději začnou režírovat? Zdědily po ní její čtyři děti talent? A proč pro ně rozepisuje ferman? Prozradila v rozhovoru u Xavera.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.