Vánoce u Jiřího Lábuse: Sulc z kapra, chuť gorgonzoly a prsten z Arabely. Kapra jsme měli vždycky

„Hercem jsem chtěl být už od pěti let. Když jsem viděl první loutkovou pohádku, moc mě to nadchlo. Mí rodiče vůbec nebyli z hereckých kruhů a samozřejmě mi to nevěřili.“

Jiří Lábus je osobitý, má svůj styl a je znám velkým smyslem pro humor. „Když někdo nemá smysl pro improvizaci, tak to dělat nejde. Stejně tak s humorem. Ani nevím, po kom ho mám, protože naši byli docela hodně vážní. Ale možná přes dědu.“

Na Vánoce vzpomíná moc rád. „Jako dítě jsem je prožíval báječně a vždycky jsem se na ně strašně těšil. Miloval jsem knihy a dodnes jsem velký čtenář. S češtinou jsem problémy neměl, už v patnácti letech jsem četl Dürrenmatta (švýcarský prozaik – pozn. red.). Považuju ho za Shakespeara současného dramatického umění. Na jeho představení se baví uklízečka i profesor.“

Vánoce s chutí gorgonzoly

Na Vánoce jedli tradičně kapra. „Miluju ho dodnes. Otec ho dokonce uměl zabít. Měli jsme vždycky dva kapry ve vaně. A matka dělala vynikající sulc z kapra, kde byla mrkev, celer, kus té ryby a celé to vypadalo jak kubistický obraz.“

Tehdy se pouze na Vánoce dal v mléčných bufetech sehnat sýr gorgonzola. „Ten jsem také miloval a miluju dodneška. To mi připomíná chuť Vánoc. Jsou dva druhy, mám radši ten jemnější.“

Jiří Lábus má o dva roky mladšího bratra, který je po otci architekt. „Jsme si podobní, ale jinak povahově jsme jiní. Brácha je systémovej, já jsem antisystémovej, ale Vánoce jsme měli rádi oba. Jsem vždycky u něj, je tam moc hezká vánoční atmosféra.“

Dárky pod stromeček nevyžaduje. „Já bych vlastně chtěl jedinej dárek – ten Rumburakův prsten a aby opravdu fungoval. Nechal bych zmizet všechny blbce z planety. A to by tady moc lidí nezůstalo.“

V rozhovoru s Ondřejem Kepkou zavzpomínali na společné natáčení Arabely, prozradil, z čeho má fobii, podle čeho si vybírá role nebo jak došlo k setkání s Oldřichem Kaiserem. Poslechněte si v pořadu Hvězdné Vánoce.