Jak chtěla Amerika vystřízlivět
Rok po první světové válce se Spojené státy americké rozhodly na svém území zcela vymýtit démona alkoholu.
Pod tlakem moralistických, náboženských a nacionalistických proudů Kongres schválil 18. dodatek Ústavy. Krátce poté ho Volsteadův zákon přetavil v praktické zákazy – žádná výroba, žádný prodej, žádná přeprava alkoholu. Věc se ovšem měla trochu jinak: Američané si možná odhlasovali zákaz, ale zapomněli si odhlasovat chuť.
Pryč s proklatým chlastem!
Za prohibici bojovali hlavně protestantští venkované, ženské organizace jako Woman’s Christian Temperance Union a obávaní lobbisté z Anti-Saloon League. Ti viděli v alkoholu démona, který rozvrací rodiny, šíří násilí a brzdí pracovitost. Jenže městské obyvatelstvo, imigranti a kulturně různorodé komunity vnímali zákaz spíš jako útok na jejich způsob života. V jejich očích to nebyl zákon o morálce, ale o kontrole. V tom byl nacionalistický motiv prohibice: chlast byl vnímán jako něco, co do Spojených států zatahují neurvalí migranti z Irska, Itálie a Německa. Pryč s ním, když už ne pryč s nimi.
Než se stihla zformovat národní kampaň pro střídmost, Amerika se proměnila v laboratoř nelegální kreativity. Alkohol začal téct potají a překvapivě i více: vznikly speakeasies (tajné bary), pašeráci se stali novodobými podnikateli a výrobci domácího „moonshine“ destilovali, jak přízvisko napovídá, za svitu měsíce v tajných destilerkách ukrytých v lesích. Na vrchol pyramidy se pak ovšem dostal organizovaný zločin. Al Capone si z prohibice udělal byznys, jeho protivník Eliot Ness kariéru, a soudy – ty jednoduše nestíhaly.
Nejvýše půl procenta alkoholu!
Z právního hlediska šlo o velkou lekci: Volsteadův zákon definoval „intoxikační nápoj“ jako cokoli s více než 0,5 % alkoholu. Ale ponechal výjimky: alkohol na předpis, nebo mešní víno. Lékaři i faráři měli rázem plné ruce práce a Američané se naučili, že zákaz neznamená konec, ale začátek kreativního obcházení. Soudy praskaly ve švech a veřejné mínění se rychle měnilo – hlavně když do toho přišla Velká hospodářská krize a vláda si uvědomila, kolik peněz na daních doslova teče bokem.
Média sehrála zásadní roli. Noviny jako New York Times publikovaly kritické články o neefektivitě prohibice, karikatury mířily na pokrytectví a v Hollywoodu se gangsteři a noční bary stali módní ikonou. Až později přišla cenzura – Haysův kodex od roku 1930 nařizoval líčit alkohol negativně. Ale image zlatých dvacátých let už byl na světě: jazz, třásňové šaty, tajné bary a víno za oponou.
Konec dobrý, všechno stejné
Zákaz skončil v roce 1933 – jediným dodatkem Ústavy, který kdy zrušil jiný (21.) dodatek. Vedla k tomu kombinace hospodářského pragmatismu a prosté únavy. Lidé už nechtěli být národem pokrytců s lahví za závěsem. Mimochodem – známe i paralely. Např. v Kanadě to zkusili taky, jen skončili dřív; skandinávské státy zavedly kontrolovaný monopol. V Česku jsme měli taky malou etudu, kvůli metanolu. Ale výsledek byl většinou tentýž: mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.