Jak je to s návratem deseti kmenů?

Text části 44. až 48 kapitoly První knihy Mojžíšovy pojednává o setkání dvou synů Jákoba, Judy a Josefa. Střetnutí obou těchto mužů nám může posloužit jako názorný příklad interpretačního pravidla midraše, podle něhož činy otců jsou znameními pro potomky. Poskytuje nám totiž model pro to, co se o mnoho staletí později stane při střetu kmene Juda s těmi, kteří se už v té době budou jmenovat Izrael - totiž deseti kmeny vedenými Josefovým synem Efraimem. Právě tímto symbolickým významem se řídil výběr Ezechielovy vize jako čtení z knih prorockých po předčítání z Tóry. V této části totiž máme co činit s proroctvím konce časů. Prorok předvídá znovusjednocení pokolení Judy a Josefa, politickou a duchovní obnovu národa opětovně sjednoceného po jeho dočasném rozdělení na dva národy.

Ezechiel prorokoval, když už deset kmenů stejně jako kmen Juda byly ve vyhnanství. Jeho současník Jeremiáš, který začal prorokovat více než sto let po vyhnání deseti kmenů, avšak ještě během existence království Juda, rovněž s velkým pohnutím a lyrickým vzepětím ohlašuje návrat deseti kmenů. Proroci Ámos a Ozeáš, kteří také prorokovali zkázu Izraelského království, připojili k tomuto proroctví proroctví jiné, jež předvídá návrat jeho deseti kmenů. Jak však víme, k tomu nedošlo.

Rabíni v komentářích midrašů soudí, že proroctví, která se dnes neuskuteční, se naplní v konci časů. Nemyslím, že by to bylo možno přijmout. Deset kmenů včetně potomků Josefa bylo nejspíš vyhlazeno z povrchu zemského nikoliv aktem fyzické likvidace, ale zničením své duchovní podstaty. Zcela se přizpůsobily národům, mezi něž byly vyhnány, aniž by po sobě zanechaly sebemenší stopu v dějinách. Věhlasný talmudský učenec rabi Akiba, který tak jako my znal proroctví o návratu deseti kmenů, se již ve své době vyjádřil, že deset kmenů se nevrátí. Věděl, že jsou ztraceny, což však nijak neotřáslo jeho vírou v proroky pravdy a spravedlnosti. Ve skutečnosti pochopil, že slova proroků nepředpovídají, co se stane, ale spíše naznačují směřování a smysl toho, co by se mělo stát. Hovoří o tom, co je žádoucí, o cíli, o nějž je třeba usilovat, a to přesto, že neexistuje žádná záruka, že se uskuteční. Více než pět tisíc let po Ezechielovi a Jeremiášovi a více než tisíc let po rabi Akibovi nám učenci zvaní tosafisté říkají: Prorok nepředvídá nic jiného než to, co by se mělo stát, nedojde-li k pochybení.

Jen falešní proroci všech generací vyhlašují jistotu spásy, jež nepodléhá žádné podmínce. Jen lžiproroci prohlašují, že k osvobození dojde, i když se sám člověk nezbaví svého pochybení.