Je to něco naprosto nadpozemského, vyznává se z lásky k rokenrolu zpěvák Petr Vondráček. Oblíbené desky si prý pouštěl hned, jak se naučil chodit
Největším hudebním idolem Petra Vondráčka je už od jeho dětství Elvis Presley. Český herec a zpěvák přitom propadl vášni pro rokenrol v době, kdy se tento styl u jeho vrstevníků moc velké popularitě netěšil.
„Rokenrol poslouchal můj táta ze starého italského gramofonu. Když jsem v jednom roce začal chodit, tak jsem se naučil sám si gramofon pouštět. A tehdy mi z desek učaroval hlas Elvise Presleyho,“ vzpomíná Petr Vondráček na to, jak se dostal k poslechu svého největšího hudebního vzoru. „Vím, že jsem se vymykal, protože většina mých vrstevníků neposlouchala nic nebo československou populární tvorbu,“ dodává.
„Rokenrolový rytmus je něco naprosto nadpozemského, je to dokonalé spojení bělošské a černošské muziky, je to naprosto přelomový hudební styl. Na Elvisovi je nejvíc obdivuhodné, že uměl chraptět, ale uměl i sametově zpívat balady,“ rozplývá se Petr Vondráček. Elvise se ale prý nikdy nesnažil okopírovat. „Byl můj vzor, ale nikdy jsem se nesnažil ho napodobit. Byl v podstatě mým učitelem zpěvu, ale nenásilně a nepřímo,“ vysvětluje.
Petr Vondráček je frontmanem rokenrolové kapely Lokomotiva, která se proslavila především díky několikaletému účinkování v zábavných televizních pořadech s Miloslavem Šimkem a Zuzanou Bubílkovou. Hudební styl s kořeny v 50. a 60. letech ale prý tehdy oslovil spíš starší publikum. „Mladá generace nebyla zvědavá na ulízaného týpka s kravatou. Spíš jsem oslovoval starší. Psaly mi dopisy babičky, že jim připomínám jejich manžela, když se brali v roce 1932,“ směje se zpěvák.
Proč se Petr Vondráček nestal ani ekonomem, ani zubařem? Jak oslaví své únorové padesátiny? A jakou svéráznou metodu používá proti strachu z létání? To se dozvíte při poslechu celého pořadu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.