Josef Fousek: Text Až mě andělé zavolají k sobě jsem napsal v Tatrách. Rozechvěje mě dodnes
První verše napsal na vojně. Je písničkář, humorista, spisovatel, básník, textař. Absolvoval uměleckou fotografii u profesora Jána Šmoka a jako fotograf měl okolo 45 výstav. „Žena trpěla, málem jsem přivedl rodinu na mizinu, přemýšlela, jestli koupit sunar, nebo ustalovač,“ vypráví Josef Fousek.
Ze školy odešel ve 14 letech. „Hodil jsem aktovku do popelnice a řekl, že se budu učit sám a táta nic nezmohl.“ Dělal ve spojených ocelárnách, poté odjel na roční brigádu do pohraničí na Šumavu. „Tady jsem se naučil sekat kosou, obdělávat půdu, vážit si dobytka, přírody, přátelství a samostatnosti. A kouřit 20 denně.“
Potlesk je lék a radost
Jeho nejznámější text Až mě andělé zavolají k sobě zhudebnil a nazpíval Petr Spálený. „Napsal jsem ho v Tatrách, kde jsem se léčil s průduškama. Hrál jsem na foukací harmoniku a stýskalo se mi po rodině. Netušil jsem, že se bude hrát na posledních místech a dodnes mě to dost rozechvěje.“ V jeho textech je zřejmý nadhled. „Nejkrásnější slova jsou ‚Mám tě rád‘, ‚Kdy se zase uvidíme‘, ‚Děkuju‘. Říkejme si je.“
Josef Fousek říká, že se zatím narodil třikrát. „Na JIP jsem ležel vedle faráře a ten mi řekl, že mě tady pán Bůh ještě potřebuje, že když vyprávím o smutných věcech, vždycky to má dobrý konec. A já tu mám pořád ještě rozepsané čtyři knížky. Pořád mám čtenáře a dělá mi to radost. Víc než ty léky.“
Lékem mu je potlesk. „Ale samozřejmě všechno beru poctivě, nekouřím už 40 let a dám si maximálně dvě deci vína. Víc a víc si vážím života. Miluju divadlo a hraju vždycky naplno, i kdyby tam byli dva lidi.“
Devět let spolupracoval s Miloslavem Šimkem v Semaforu a dodnes tam občas vystupuje. „Úplně první představení ale dopadlo špatně. Vybral jsem špatný písničky. Ale Slávek Šimek mi věřil a díky němu jsem začal vystupovat i v jiných divadlech. Zažívali jsme úžasný úspěchy. Ale ani po těch úspěších nemám v sebe velkou důvěru.“
Oporou je mu žena, i když ho moc nechválí
Se svou ženou, Jarmilou Příhodovou, je už přes 60 let. „Ženu jsem poznal, když jí bylo 14 let. Brali jsme se 11. 11. 1961 v 11 hodin.“ Je také jeho první čtenářkou, syn mu dělá korekturu. „Jsou přísný. Žena mě moc nechválí, ale když je to dobrý, tak to řeknou. Nebo když vybírám písně do programu, tak mi to korigují, že tohle ne, to by mohlo lidi štvát, že je potřeba dávat naději. A lidi chtějí ode mě humor.“
Napsal 38 knih a námět na novou knihu Slečna ze zámku Kozel byl nápad jeho ženy. „Řekla mi, ať napíšu knihu o tom, jak vyprávím našemu psovi o svém životě.“
Kam chodí pro inspiraci? Jak se pere s moderní technikou? Z čeho má strach? Poslechněte si v rozhovoru u Alex.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
