Když se někde vraždí, tak má svět křičet, říká spisovatelka Eva Erbenová. Sama přežila holocaust

Eva Erbenová má domek ve městě Aškelon poblíž pásma Gazy. V Gaze samé se byla podívat už v padesátých letech. „Bylo to po šestidenní válce. Když Gaza přišla k nám, tak jsme se šli podívat, co tam je a byli jsme šokovaní tím, co jsme viděli. Spoustu dětí s oteklým bříškem od hladu, žebrající ženy, všechno šedý, žádná kytička, žádný lístek. No deprimující pohled.“

Eva Erbenová s rodinou nakoupila jídlo a další věci, které potom v Gaze rozdala. Na později organizovaném společném táboře palestinských a izraelských dětí pracovala jako ošetřovatelka a dětem i vařila, třeba meruňkové knedlíky. Děti byly podle ní veselé a spokojené. A o to větší bylo potom její zklamání z dalšího vývoje.

Na rakety je zvyklá, teroristy považuje za barbary

Po nedávném teroristickém útoku Hamásu přijela do Česka, ale před válkou prý neutíká. „Ta válka v Izraeli totiž trvá pořád. Já žiju v Aškelonu od roku 1951 a pořád tam jsou nějaké rakety. No a já nikam neutíkám, ono to obyčejně spadne do moře. Samozřejmě je nepříjemný slyšet sirény, když jste třeba ve vaně, ale já se nenechám rušit. Můj manžel vždycky říká, že ty rakety neznají naši adresu.“

Strach z války sice nemá, ale události z poslední doby považuje za něco nelidského a teroristy, kteří na Izraelce zaútočili, za barbarské hordy. I vzhledem k svému osudu tvrdí, že když se někde vraždí, tak by měl svět křičet. „Jako za druhé světové války, když nás strkali do plynu. A já nevím, jak se toto může stát dnes,“ říká žena, jejíž šťastné dětství krutě změnila druhá světová válka a nástup nacismu.

Viděla i Mengeleho

„Nikdo si nevybere rodiče, kterým se narodí, ani místo, kde se narodí. To je všecko osud. No a já jsem měla to štěstí, že jsem se narodila do rodiny báječných lidí. Tatínek byl chemik, maminka byla doma.“ Když začala druhá světová válka, žila její rodina v pražských Strašnicích. „Vlastně všecko se zhroutilo, v rádiu řval Hitler a pak přišly ty Norimberské zákony. Vystěhovali nás z vily do nějakého menšího bytu, ale všechno se tak nějak bralo, že je to dočasné, že to přejde,“ vzpomíná.

Ty nejhrůznější zážitky rodinu Evy Erbenové bohužel ale teprve čekaly. Nejprve byli všichni převezeni do Terezína. „V Terezíně jsme byli tři roky, od roku 1941 do 1944. Pak vypukla velká epidemie tyfu a Němci se rozhodli, že udělají nové ghetto a poslali tam všechny muže od 18 do 50 let. A to bylo, kdy jsem viděla tatínka naposled.“

S maminkou se potom dostala do Osvětimi. „Viděla jsem tam Mengeleho, ale nevěděla jsem tenkrát, kdo to je. Pak jsme byly vybrané na práci do jiného lágru a v lednu 1945 začal pochod smrti, který byl vlastně to katastrofální finále. Každý den 25 až 30 kilometrů bez jídla. Někdy nás nechali spát venku, tak lidi zmrzli. A kdo se posadil a nemohl dál, byl okamžitě zastřelen. Takže smrt byla přítomna všude.“

Maminka Evy Erbenové pochod smrti nepřežila, ona sama se zachránila jako zázrakem. „Nás uložili do nějaký stodoly, už nás bylo asi jenom 250. Byla tam šílená zima, tak jsem se uklidila do nějakého kouta. Strašně tam něco smrdělo, ale bylo tam teplo, tak jsem se do toho zahrabala a usnula. A když jsem se probudila, tak jsem byla sama, všichni byli pryč. Dál jsem šla tři dny sama.“

Z toho, že ji znovu chytne gestapo, strach neměla. „Já nikdy nemám žádnou obavu a řeším to, co je teď. A když to nemůžu řešit, tak se snažím tomu nějak přizpůsobit, jak nejlíp je možno,“ říká Eva Erbenová.

Kdo ji po útěku z pochodu smrti zachránil? Jaký byl její život po válce a jak se dostala do Izraele? Poslechněte si celý záznam rozhovoru s ženou, která i ve svých 93 letech jezdí po celém světě a bojuje proti válkám a utrpení. Za celoživotní práci a šíření dobrého jména České republiky v zahraničí teď od ministra zahraničních věcí České republiky obdržela cenu Gratias agit.

Eva Erbenová a Alex Mynářová|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas