Kobereček

Samosebou se rozumí, že na kobereček nás zve někdo, kdo nad námi má tu moc, že nás může někam zvát a pak nám činit výtky. Tedy obvykle nadřízený. Jak se kobereček dostal do souvislosti s výtkami, si povíme za chvilku, teď pár slov o původu slova koberec. Jde o výraz cizí, přejatý. Staročeská slova kobeřec, které označovalo náš dnešní koberec, dnes už zapomenuté pojmenování lehkého pláště kober a rovněž zapomenuté pojmenování pokličky koprvadlo určitě pocházejí z latinského cooperire, pokrývat. Mezi jen vzdáleně podobnými latinským slovesem a českými slovy ale musel být nějaký prostředník. Etymologové Holub a Konečný ve svém slovníku soudí, že to byla francouzština, Václav Machek myslí na starofrancouzštinu nebo italštinu, Jiří Marvan s opatrným "možná" navrhuje "skvělou" provensálštinu a Jiří Rejzek shrnuje: "nejspíš výpůjčka z nějakého románského tvaru".

Michal Novotný

Spojitost koberce, vlastně koberečku, se situací, kdy na nás šéf řve či jinak projevuje svou nelibost, je hodně stará, možná středověká, možná ještě starší. Vychází ze starého zvyku mocných radit se kolem zeleného koberce a k němu si také zvát podřízené. Možná prý ten zvyk zavedli Řekové, skoro jisté je, že úsloví zvát někoho na kobereček má původ v řečtině, kde se koberci říká tapetos. Ano, už jsem o tom mluvil u příležitosti jazykového zákulisí slova tapeta. Proto je v němčině úsloví, auf dem Tapet sein, které znamená být předmětem rozhovoru, stejný význam má anglické to be on the tapis, také ve francouzštině je takové slovní spojení. A čeština si dovolila ten luxus, že užívá dokonce dvě úsloví skoro stejného významu: mít někoho na tapetě a pozvat někoho na kobereček. Ostatně i třetí české úsloví "rozhodovat od zeleného stolu" má původ ve stejném dávném zvyku. Ten zelený koberec se prý později v komnatách knížat přemístil z podlahy na stůl.

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz