Kojetín býval už odpradávna střediskem střední Hané

Nejstarší písemné zmínky o Kojetíně se vztahují k době, kdy byli jeho držiteli pražští biskupové. V té době, konkrétně v roce 1233, potvrdil král Přemysl Otakar I. privilegia, která tyto statky měly, a zde je poprvé jmenován Kojetín.

Legenda však posouvá založení města až do doby Sámovy říše. Podle ní byl prý zakladatelem města sám syn bájného Sáma, který se měl jmenovat Kojata. Podle něj pak město dostalo jméno Kojetín.

Na konci 13. století se původní velká osada, která stála při obchodní stezce z Olomouce do Kroměříže, začala proměňovat v město. A právě stavba hradeb a vytýčení současného rozlehlého náměstí, bylo prvním krokem k této přestavbě.

Novodobé budovy na pravé straně náměstí|foto: Miroslav Kobza

Náměstí v minulých staletích vždy bylo centrem obchodu, ale i společenského a kulturního života. Domy kolem tohoto prostranství měli právovárečné privilegium a jejich vlastníci tedy bohatli na vaření piva. Mezi prvními měšťany Kojetína, které známe z přelomu 14. a 15. století byla také německá jména, což svědčí o kolonizaci města ze zemí na západ od nás.

Po husitských válkách převládali v Kojetíně, který boji velmi utrpěl už zase česká jména. Změnila se však i vrchnost – po biskupech pražských přichází přední šlechtické rody.

Pověstmi jsou opředeny i domy na náměstí

I když kojetínské náměstí mnohokrát změnilo svou tvář po požárech či válečných událostech, pověsti, které se vyprávěly o zdejších domech, přetrvaly dodnes. Jedna z nich vypráví například o Tvarohové nevěstě. Podle starého zvyku se nevěsta v den svatby nesměla ani jídla ani pití dotknout, jen druhé musela pobízet, aby si ještě brali. Dělalo se tak proto, aby se všichni hosté přesvědčili, jak šetrnou i přejnou bude mladá hospodyně.

Celkový pohled na Kojetínské náměstí|foto: Miroslav Kobza

I v Kojetíně se ten pradávný zvyk udržoval, jak v měšťanských, tak i v selských rodinách, až jednou se jedna dívka z měšťanského rodu neudržela a polknula jeden tvarohový koláček. Ten ji ale zaskočil, a když se skácela k zemi, všichni si mysleli, že je mrtvá. Přenesli ji do márnice, kde se s ní ženich s pláčem loučil. Jak s ní zatřásl, zaskočený vdolek vyskočil a dívka ožila. Když ale viděla kde je, zešílela a skočila do hřbitovní studny. Ženich ze žalu zemřel záhy také a byli pohřbeni do jednoho hrobu.

Legenda o vojákovi, který nešťastnou náhodou zabil vlastního otce

Budova městského infocentra a muzeum|foto: Miroslav Kobza

Dům, kde se podle pověsti udála další historická událost, už byl dávno nahrazen na náměstí moderní prodejnou. Přesto pověst o poslední popravě v Kojetíně přetrvala až do dnešních dnů. Podle legendy se prý na konci 18. století vrátil z vojny syn majitele domu, který se ze samé radosti nad návratem tak rozohnil v mázhausu, že ukazoval s kordem své válečné umění. Byl ale opilý a omylem zapíchl vlastního otce. Šel se tedy udat na radnici a soudci jej šmahem odsoudili k trestu smrti pověšením.

Rozsudek byl rychle vykonán, ale tři dny poté, co vyhasl mladý život vojáka přijel z Vídně posel s listem, ve kterém mu císař za statečnost uděluje milost. Na co ale byla milost mrtvému. Úřady se tedy rozhodly odebrat Kojetínu právo soudit hrdelní zločiny. Nešťastná poprava tak byla poslední.