Motivace je při hře důležitější než talent, míní ředitel soukromé umělecké školy Josef Štěpánek
Jako kluk se Josef Štěpánek naučil hrát na kytaru. Když chtěl na konci základní školy začít chodit do Lidové školy umění, řekli mu, že je na to starý, protože se hrou na hudební nástroj se přece musí začít v útlém věku. Šel tedy na gymnázium a potom studovat filozofii a matematiku. K muzice ho to ale stále táhlo, a tak se po třech letech rozhodl pro změnu. A přihlásil se na konzervatoř.
Když mu bylo něco málo přes dvacet, přimotal se k založení soukromé základní umělecké školy v Berouně, kde se rozhodli dělat to jinak než ve státních školách. Začali vyučovat zejména neklasickou muziku a zajímali se hlavně o to, co se chtějí učit hrát sami žáci. Začínali s pěti učiteli a dvaceti žáky. Od té doby se škola rozrostla do úctyhodných rozměrů. Dnes má kapacitu 750 žáků a její vedení ji má v plánu ještě navýšit.
„My jsme už před těmi třiceti lety byli přesvědčení o tom, že se to dá dělat jinak. Vycházeli jsme z toho, že existuje i jiná než klasická muzika. Folková, popová, jazzová. A chtěli jsme i jinak komunikovat se žáky, udělat úplně jiný koncept. A proto vznikla tahle škola,“ usmívá se její současný ředitel Josef Štěpánek.
Konzervativní přístup k výuce hry na hudební nástroj byl v minulosti takový, že je potřeba začít s hudebním vzděláním co nejdřív. Ideálně v první nebo ve druhé třídě. „My si na naší škole myslíme, že je lepší, když ten mladý člověk začne později. Zejména u některých druhů muziky. U těch malých dětí často dojde k vyhoření. Ale když začnou později, kdy už vědí, co chtějí, co je baví a mají svoji vlastní motivaci, tak to bývá prospěšné,“ míní pedagog.
Podle jeho slov je totiž motivace podstatnější než samotný hudební talent. „Když má člověk talent, ale zároveň není dostatečně motivovaný, tak je to k ničemu. Zatímco když má průměrný talent, ale je hodně motivovaný, tak toho dokáže strašně moc,“ říká zkušený muzikant.
Kytara jako vášeň
Josef Štěpánek ale není jenom učitelem a ředitelem umělecké školy. Je i velice aktivním muzikantem, který nahrává a koncertuje s řadou známých zpěváků. S Věrou Martinovou, Michalem Horáčkem, Lucií Bílou, Radůzou, Jarkem Nohavicou, Martou Kubišovou, Vladimírem Mišíkem a spoustou dalších.
Coby kytarista hraje především na akustickou a elektrickou kytaru. „Protože mám ale příležitost pracovat na studiových nahrávkách, tak se k tomu postupně přidaly i další nástroje, které mi umožňují dodat do té muziky víc barev: banjo, ukulele, mandolína. Navíc neexistuje jenom jedno ladění kytary, ale je možné ji naladit i jinak, než je běžné. Může to pak být barytonová kytara, altová kytara, terciová kytara. A pak jsou ještě i různé konstrukční druhy kytar,“ vypočítává Josef Štěpánek.
Přiznává, že by potřeboval policejní zákaz vstupu do obchodů s kytarami, protože jsou jeho velkou vášní. Sice se jejich počet stále mění, ale podle svých slov má v současné době doma určitě několik desítek nástrojů.
Může mít muzikant během koncertu okno? Je u písničky důležitější text nebo hudba? A proč je občas potřeba se jenom tak nudit? To se dozvíte při poslechu celého pořadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
