Myšlenky rabiho Löwa o modlitbě

Z mnoha míst se učíme, že by modlitba měla mít podobu prosby. Stejně, jako když o něco prosíme kohokoliv jiného. A modlitbu, kterou modlící vnímá jako otravné břímě, lze jen těžko označit za upřímnou prosbu. Modlitba se nazývá službou Bohu a vyjadřuje lidskou závislost na Bohu. Člověk by si měl uvědomit, že vše, co mu Bůh dává, dává jen a jen ze své milosti a milosrdenství. A pokud se člověk domnívá, že je na místě, aby Bůh jeho prosby vyslyšel, nejde již o plnou závislost, protože staví Boha do role jakéhosi dlužníka, který ze zákona musí splnit svou povinnost. Proto musí být modlitba skutečně upřímnou prosbou potřebného, při níž se má modlící cítit, řečeno slovy našich moudrých: „Jako žebrák před prahem, s hlavou svěšenou, neodvažující se žádat o velký dar.“

Pokud někdo jen odříkává slova modliteb jako předepsanou povinnost, jako břímě, které by rád co nejrychleji odložil, nelze hovořit o modlitbě v pravém slova smyslu, o službě člověka závislého na Bohu. A na druhou stranu, protože je člověk na Bohu skutečně závislý, tak pokud upřímně poprosí, Bůh jeho přání vyplní.

A podle rabínů nestačí jen cítit v srdci závislost na Bohu. Sama slova modlitby musejí být prosebná. Modlící se člověk se podobá sluhovi, který se vrhá před svého pána. A protože podstatou modlitby jsou slova, nestačí jen myšlenky či pocity v srdci, ale je nutné vše převést do odpovídajících výrazů.

Raba a rav Josef společně vyžadovali, aby v každé modlitbě, která nemá být vnímána jako břímě, zaznělo něco nového. Není-li v modlitbě nic nového, pokud se stále opakují tatáž slova, jde o modlitbu vnímanou jako břímě. Proto říkám, že ten, kdo se modlí z modlitební knihy, působí ještě více jako někdo, pro koho je modlitba břemenem. Více, než kdyby stejná slova odříkal zpaměti, jak je obvyklé u prosících. Modlitební knihy jsou přesto povoleny. To proto, že bez nich bychom se nebyli už vůbec schopni modlit.