Nechoď jako utrhač mezi lidem svým…

Jeden z nejuznávanějších židovských učenců, Moše ben Maimon, zvaný též Maimonides, píše ve 12. století ve svém díle "Mišne Tora": "Kdo šíří pomluvy o svém bližním, přestupuje zákaz Tóry. I když toto přestoupení není postihováno tělesným trestem, představuje závažné pochybení /…/ Kdo šíří zlovolnosti? Ten, kdo chodí od jednoho k druhému a každému říká: Podívej, co ten a ten o tobě řekl, poslechni si, co jsem slyšel o tom a o tom. I kdyby takový člověk uváděl přesná fakta, rozsévá zkázu v tomto světě.

Ještě vážnější než takové přestoupení je však nactiutrhání. Hebrejsky se tomu říká ´lašon ha-ra´, což doslova znamená ´zlý jazyk´. Dopouští se ho ten, kdo svými slovy poškozuje vážnost bližního, i kdyby o něm mluvil pravdu. Nactiutrhač, který jednoznačně snižuje čest bližního, se hebrejsky nazývá ´moci šem ra´ - tedy "vydávající zlé jméno". ´Zlí jazykové´ a ´nactiutrhači´ jsou ti, kdo vyprávějí o určitých skutečnostech - něčích rodičích, co o komsi zaslechli – aniž by chodili od jednoho k druhému. K těmto špatným lidem patří i ti, kdo svými výroky vrhají hanbu na svého bližního."

Tolik tedy Maimonides. Jiný středověký učenec, Abraham ben David, s touto metodou stupňování nesouhlasí. Za závažnější hřích než "lašon ha-ra" - "zlý jazyk" – považuje "rechilut", což je hebrejské označení pro záměrné šíření pomluv, klepaření případně křivé obvinění. Rabi Israel Meir Ha-kohen, všeobecně uznávaná autorita v oblasti etiky, kodifikoval ve svém díle "Chafec chajim" všechna pravidla, která se vztahují k nactiutrhání a záměrnému šíření pomluv. Přitom však cituje případy, kdy je nejen dovoleno, ale přímo nařízeno vyjádřit se bez ohledu na třetí osobu. Například když někdo zpozoruje u svého bližního závažné chyby, je povinen sdělit to svému synovi a jeho spolužákům. Za takové chyby Israel Meir Ha-kohen považuje především pýchu, hněvivost či zanedbávání studia Tóry. Jen včasným upozorněním na takového člověka je možno zabránit, aby se s ním naši blízcí přátelili a nakonec napodobili jeho jednání.

Když totiž Tóra odmítá jako zlovolné výroky, které samy o sobě mohou být pravdivé, varuje tím před hanobením a očerňováním. Nabádá nás, abychom se neradovali, když je jiný člověk ponížen. Hovoří-li však někdo o někom jiném jen proto, aby uchránil svého bližního před špatným příkladem, je to čin Tórou nejen povolený, ale přímo předepsaný. Když tedy někdo o svém bližním vypovídá něco špatného, musí vysvětlit, proč tak činí, aby ten, kdo naslouchá, nepochopil špatně jeho příklad. Takový posluchač by si totiž mohl bez objasnění myslet, že může o třetím člověku dál šířit, co slyšel. Navíc by mohl nabýt mylného dojmu, že slova Tóry a její uskutečňování jsou v protikladu.