Soutěžní harčtí kanáři zpívají na čtyři způsoby. Posuzovatel by měl mít dobrý hudební sluch
Mezi nejlepší zpěváky mezi exotickými ptáky patří kanáři. Původně bývali zelení, dnes je známe nejčastěji žluté. Bohumil Šlosar chová několik desítek kanárků a právě teď v březnu připravuje odchov další generace.
„U nás v rodině byl vždycky na chodbě zpěvák, kanár,“ říká předseda místního spolku chovatelů harckých kanárů Havlíčkův Brod Bohumil Šlosar. Teď v předjaří už ve svých voliérách vybírá adepty na odchov. „Hlídá se, aby se zamezilo příbuznosti, tak tři pokolení,“ dodává.
Vybrané samečky potom z voliéry přemístí do menších klícek po jednom a zahájí speciální krmení. Samičky jsou ve větších klecích. Tam mají připravené hnízdo, krmení a vše potřebné k nasedání.
Když je pak párek pohromadě, hlídá chovatel snůšku vajec. Ta jsou velká jen něco málo přes jeden centimetr. O vyklubaná mláďata se pak samička stará dvacet čtyři dní. „Potom by ten kanár měl být samostatný a sám žrát,“ říká chovatel. Malí kanárci jsou pak nějaký čas oddělení, a do podzimu přepeřují a sílí.
Bohumil Šlosar jezdí se svými kanáry na soutěže ve zpěvu, jak říká „v dorosteneckém věku“. To bývá většinou osm měsíců. V té době totiž zpívají nejlépe. Dva měsíce před soutěží je chovatel přemístí do takzvané školky. Je to oddělená místnost, ve které jsou kanárci každý zvlášť ve své klícce. „Nesmí na sebe vidět, takže mají mezi sebou přepážky,“ vysvětluje. Vybraným kanárům pak asi třikrát za den rozsvítí, aby si pták zvyknul reagovat na světlo a zpíval.
Bohumil Šlosar je na soutěžích harckých kanárů i posuzovatelem a vysvětluje, jak zpěváky hodnotí: „Posuzuje se na čtyři základní túry. Dutá role, basová role, duté zvonky a píšťaly.“ Dohromady pak kolekce čtyř kanárů vydá za nádherný sladěný sbor.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
