Denisa Kirschnerová: Kolem Hurvínka se vystřídaly generace lidí a vložily do něj spoustu lásky
Sto let oslaví v květnu dřevěný rošťák Hurvínek, syn Spejbla a parťák Máničky. „Hurvínek bude oslavovat hlavně tím, co je mu nejvlastnější, a to je hraní,“ říká s úsměvem ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka Denisa Kirschnerová.
Hurvínek spatřil světlo světa 2. května roku 1926. Vytvořil ho řezbář Gustav Nosek a hlas mu propůjčil nejprve Josef Skupa, poté Miloš Kirschner. Vznik Hurníkova jména není úplně jasný. „Panují kolem toho různé legendy, protože tehdejší loutkové divadlo byla amatérská scéna. Ani vstup pana Spejbla není přesně zaznamenán. Co se nám ale dochovalo fakticky, je čestné uznání pana profesora Skupy, kde děkuje svému spolupracovníku Karlu Kovalovi, že to jméno vymyslel. A faktem je, že v pohádce, kterou Karel Koval napsal a Skupa ji v roce 1923 ilustroval, se jméno Hurvínek objevuje,“ vysvětluje Denisa Kirschnerová.
Šest let před Hurvínkem už byl na scéně Spejbl. Jeho partnery byli nejdřív Kašpárek, dokonce i Švejk, ale typově samozřejmě nešli dohromady. A tak si Josef Skupa, když uviděl loutku Hurvínka, kterou pro něj jako překvapení vyřezal řezbář Gustav Nosek, řekl: „Výborně, konečně mám pro Spejbla partnera, kterému bude roven“. Hned ho vzal do divadla, ale diváci rozhodli jinak. „Když diváci Hurvínka poprvé uviděli, tak byli přesvědčeni, že je to Spejblův syn. Skupa vzpomínal, že mu to přímo vnutili,“ přibližuje historii ředitelka.
Maminkou Hurvínka je lípa
Často padaly také dotazy, kde má Hurvínek maminku a objevují se i dnes. Denisa Kirschner vysvětluje, jak na to odpovídají. „Vybruslili jsme z toho tím, že už nějakou dobu říkáme, že maminkou Hurvínka je lípa, tedy lipové dřevo, z kterého jsou loutky vyřezány.“
Ženský element ale časem k Hurvínkovi a Spejblovi vstoupil, objevila se Mánička a poté i paní Kateřina. Kolik let je Máničce? „Mánička je z roku 1930, takže jí taky pomalu táhne na sto let. Nejmladší z nich je Bábinka, která se narodila v roce 1971, ale ta měla už své předskokanky.
Oblíbené dřevěné postavičky měly namále během druhé světové války, kdy byl pan Skupa odvlečen gestapem a uvězněn. V tu dobu musela paní Skupová loutky odevzdat a skončily v trezoru plzeňského gestapa, kde zůstaly až do konce války.
O jejich znovunalezení existuje podle ředitelky divadla hezká legenda. „Údajně se ty prostory po válce likvidovaly a nějaký chlapeček je našel vyhozený na skládce. Poznal je a přinesl zpátky Skupovi. Je to až poetický prvek, jak se po té vší hrůze vrátily ke svému tvůrci a zase se všichni shledali, byť těch loutek bylo víc, nebyl to jenom jediný pár.“
Historie a oslava
Po válce si Josef Skupa nebyl jistý, jestli se k divadlu vůbec vrátí, ale přátelé ho nakonec přemluvili. Změnil názor, a o něco později se s divadlem přestěhoval do Prahy. Od roku 1954, tři roky před smrtí profesora Skupy, začal propůjčovat hlas Spejblu a Hurvínkovi tatínek Denisy Kirschnerové Miloš Kirschner. Stal se jeho nástupcem a v roce 1966 i ředitelem a hlavním loutkohercem.
Maminka Denisy Kirschnerové, Helena Štáchová, se později stala výhradní interpretkou Máničky a paní Kateřiny, která byla vytvořena speciálně pro ni. Po smrti svého životního partnera se stala i ředitelkou divadla a od roku 2017 nese takzvanou Lipovou štafetu jejich dcera. V režii Denisy Kirschnerové a jejího týmu bude probíhat i letošní oslava 100. narozenin Hurvínka.
„100 let je opravdu fantastický jubileum. Jsme na to pyšní a moc si vážíme toho, že to s Hurvínkem můžeme prožít. Vystřídaly se kolem něj generace lidí, které do něj vložily spoustu lásky a úsilí.
Jak budou probíhat oslavy? Kolik loutek Spejblů a Hurvínků teď divadlo má? Jak se poznal Miloš Kirschner s Josefem Skupou? A kdy do legendární loutkové rodiny přišel pejsek Žeryk? Nejen to si můžete poslechnout v rozhovoru s Alex.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
