Krytá lávka ve Švařci ukazuje někdejší umění řemeslníků. Velká voda na Svratce ji nikdy nerozbila
Téměř na hranici Vysočiny a Jihomoravského kraje, v obci Švařec na Žďársku, vede přes řeku Svratku zajímavá dřevěná lávka. Je široká dva metry, takže je jen pro pěší, a je zakrytá krásnou šindelovou střechou. Od druhé poloviny devatenáctého století usnadňuje místním lidem cestu do nedalekého Koroužného.
„Tady na tom břehu, poblíž samoty Vorel, byla jediná cesta do Štěpánova,“ říká památkář Jan Večeřa s tím, že lávka byla postavena v roce 1873. Mostek drží ve výšce pěti metrů nad hladinou Svratky dva kamenné pilíře, které jsou zřejmě mnohem starší než samotná lávka. Šindelová střecha od počátku chránila před nepřízní počasí nejen poutníky, ale i dřevěnou mostovku.
„Pracujeme s domněnkou, že tady mohla být ještě jiná lávka, která mohla zároveň sloužit jako rechle,“ říká Jan Večeřa. Rechle byly vodohospodářským zařízením, kterému se také říkalo česlice nebo hrablo. Zachycovaly plavené dřevo a nejčastěji se objevovaly na Třeboňsku.
Krytá lávka prošla v posledních letech rekonstrukcí, při které byly vyměněny některé nosné trámy. „Ty dva uprostřed jsou původní a ty na kraji jsou z let 2025 a 2026,“ ukazuje Jan Večeřa pod lávkou. Zcela nová je šindelová stříška. Jde o ručně vyrobené šindele valašského typu, což znamená, že mají na delší straně břit, na druhé drážku a jsou do sebe zasazené. „A když se vyrobí z modřínu, jako tady, tak mají i dlouhou životnost,“ dodává památkář.
Krytá lávka ve Švařci je jedním ze zastavení stezky nazvané Štěpánovský čtyřlístek. Je čtrnáct kilometrů dlouhá a vede krásným údolím řeky Svratky. Vede místy, kde se v okolí těžily rudy, mimo jiné i kolem hornické kaple mezi Švařcem a obcí Brťoví. Stavba je ze třináctého století a v posledních letech byla i ona citlivě zrekonstruovaná.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
