Roli ve francouzském filmu mi přineslo dětské skákání panáka, vzpomíná herečka Natálie Řehořová

Své budoucí povolání si Natálie Řehořová vybrala velmi brzy. „Dokonce už od chvíle, kdy jsem se naučila psát, jsem se podepisovala jako Natálie Řehořová, herečka. Takže na hradech a zámcích mají v návštěvních knihách tyhle moje podpisy,“ směje se.

Herectví přitom v jejich rodině nemá silnou tradici, pokud nepočítá babičku, která hrála ochotnické divadlo. Sama herečka si myslí, že na začátku byla hlavně dětská touha po pozornosti. „Bavilo mě, že se lidé smáli,“ přiznává.

Panák ji dostal do francouzského filmu

Už v devatenácti letech získala hlavní ženskou roli ve francouzském dramatu Jezero. A cesta k ní byla dost nečekaná.

„Režisér nechtěl francouzskou herečku a dělal castingy v různých zemích. Když jsem přišla, holky se tam odličovaly, protože chtěl vidět přirozený vzhled. Já jsem zrovna měla takové hodně přírodní období, takže jsem se vůbec nemalovala,“ vzpomíná.

Rozhodující chvíle ale přišla až odpoledne. „Chtěl po mně, abych ukázala nějakou dětskou hru. A protože mě nic nenapadlo, začala jsem skákat panáka. A on řekl, že jsem to já.“

Samotné natáčení pak bylo podle ní specifické i tím, že režisér zároveň dělal kameramana. „Celou dobu na nás mluvil a vedl nás,“ popisuje. Film nakonec získal cenu poroty na Benátském filmovém festivalu.

Alex Mynářová a Natálie Řehořová|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Že se herci nestydí? To je mýtus

Herecká profese má podle ní také svá úskalí, i herci jsou stydliví lidé. „Máme stejný stud, jako všichni ostatní. Stud, pochybnosti i kolísavé sebevědomí jsou úplně stejné jako u pošťačky nebo učitele,“ říká.

Přesto si neumí představit, že by dělala něco jiného. I když jedna výjimka by se našla. „Jediné, co mě hodně baví, je péct, vařit a být taková novodobá selka. Ale nevím, co by to bylo za profesi,“ směje se.

Právě vystupování z komfortní zóny má ráda i v osobním životě. Už několik let se věnuje otužování. „Začalo to ještě před covidem, asi před šesti lety,“ vzpomíná.

K ledové vodě ji přivedli kolegové ze Švandova divadla. „Byla jsem tam tehdy s Lukášem Veselým, který nás všechny nalákal, tak jsme to zkusili. V říjnu jsme vlezli na pět vteřin do Vltavy, ale vylezli jsme s obrovskou euforií. Některé z nás to chytlo a otužujeme se dodnes,“ vypráví.

A nezůstalo jen u rekreačního ponoření. Už po třech měsících se zúčastnila závodu. „Vylezla jsem z ledové vody a přišla za mnou reportérka s kamerou. Mluvila jsem jako sportovec v holých větách. Byla jsem úplně v jiném módu, takže od té doby už se nesměju sportovcům,“ přiznává.

Otužování pro ni ale není jen adrenalin nebo zábava. Vnímá i jeho praktické dopady. Říká, že se jí díky němu v zimě vyhýbá nachlazení.

Jak si při natáčení francouzského filmu poradila s jazykovou bariérou? Proč se věnuje také výuce herectví a v čem je jiné pracovat s malými dětmi a s dospělými? A co jí profesně dává hraní v nekonečném seriálu Ulice? Poslechněte si celý rozhovor v pořadu Alex a host.