Obranná věž hradu Křivoklát byla zároveň jednou z nejobávanějších hladomoren
Středočeský hrad Křivoklát začal před rokem 1110 budovat král Vladislav I., ale skutečný význam získal až za Přemysla Otakara II., který z Křivoklátu udělal reprezentativní sídlo českých panovníků. Na Křivoklátě pobýval i Karel IV. a pro jeho polohu a rozlehlé okolní lesy si ho oblíbili i další čeští králové.
Mezi nejvýznamnější místa hradu patří gotický palác, hradní kaple a především velký královský sál, který je po pražském Vladislavském sále druhým největším gotickým sálem v Čechách. Pro jeho polohu v hlubokých lesích a nedobytný obranný systém v něm vzniklo i obávané státní vězení s krutou hladomornou.
Hrad začal budovat Vladislav I., jeho první větší přestavbu provedl Václav I., který si zamiloval zdejší kraj pro jeho hluboké lesy. Po požáru Pražského hradu roku 1316 se stal Křivoklát na čas útočištěm královny Elišky a jejích tří dětí. V roce 1319 nechal král Jan Lucemburský na hrad převézt svého prvorozeného syna Václava (Karla IV.), než byl odvezen na výchovu do Francie. Později tu Karel IV. pobýval velmi často do doby, než dostavěl hrad Karlštejn.
Poslední velké úpravy hradu proběhly za krále Vladislava II., za jehož panování Křivoklát po krátkém úpadku opět získal svůj lesk a význam. Právě jemu vděčí Křivoklát za přestavbu ve stylu pozdní gotiky. Tato třetí stavební etapa byla nejdůkladnější a bohatá. Za Habsburků pozbyl Křivoklát zcela svého významu.
Poslední majitelé, kteří Křivoklát a celé Křivoklátsko začali obnovovat, byli Fürstenberkové. Bohužel v rámci celkové obnovy hradu také provedli v polovině 18. století velmi nešťastnou přestavbu velkého královského sálu, který byl rozdělen stropem na dvě patra. Dne 18. srpna 1826 vypukl v bytě vrchního správce požár, který zničil celý hrad. Zachráněn byl pouze zmiňovaný velký královský sál a kaple.
Fürstenberkové začali hrad postupně opravovat, k rekonstrukci přizvali přední tehdejší architekty – Josefa Mockera a posléze Humberta Walchear z Moltheimu. Po první světové válce obnovu severního křídla paláce dokončili architekti Kamil Hilbert a Urban. Dnes je Křivoklát zcela opraven a v jeho prostorách byla instalována obrazárna a muzeum. V jednotlivých sálech jsou umístěny další zajímavé expozice s unikátními historickými, převážně gotickými předměty.
Vězení bylo komplexem čtyř místností
Ačkoliv si vězení většinou představujeme jako podzemní sklepní prostory, na hradu Křivoklátě tvoří vězení komplex přibližně čtyř místnosti ve sníženém přízemí. Do vězení se vchází přímo z II. nádvoří. Dnes toto kdysi státní vězení působí jako studené středověké „apartmá“, ale původně se jednalo o velmi nehostinné místnosti bez oken.
Komplex není velký, protože tu byli vězněni pouze vybraní lidé z českých zemí. Ze všech významných křivoklátských vězňů strávil v hradním žaláři nejdelší čas biskup Jednoty bratrské Jan Augusta (16 let). Spolu s ním byl na Křivoklátě uvězněn i jeho pobočník Jakub Bílek. Součástí vězení byla i věž Huderka, kde za císaře Rudolfa II. několik let pobýval magistr Kelley.
Křivoklátské vězení samozřejmě zahrnovalo i mučírnu a hladomornu, která je umístěna ve spodní části obranné věže Huderky. V prostorách vězení je dnes expozice mučicích nástrojů. Uvidíte tu skřipec, pranýře, železnou pannu, kládu pro dva odsouzence i lavici k bičování. Součástí je i nádoba na žhavé uhlíky, kde se nahřívaly cejchy, které se vypalovaly na těla odsouzených. Vězni zřejmě obývali vězení spolu s množstvím hlodavců. Proto měli ve zdech dřevěné schránky opatřené dvířky, kam si mohli před hlodavci schovat skromné příděly jídla.
Místem největšího utrpení ale byla obranná válcová věž Huderka, která tvoří hlavní dominantu hradu. Huderka byla dříve využívána také jako hladomorna. Její smutný úděl byl v plné šíři odhalen po vylámání vstupního otvoru v 19. století, kdy bylo na jejím dně nalezeno několik koster. Celková výška vnitřního prostoru je 12 metrů. Nahoře je otvor 60 krát 60 centimetrů, kterým se odsouzenci vhazovali na dřevěné mezipatro, které bylo přibližně o 3 až 4 metry níž. V mezipatře byl další otvor, kudy odsouzenci mohli sami skočit až dolů a ukončit tak své utrpení. Ovšem z výšky osmi metrů se nejednalo o smrtelné pády.