Marta|Dobrý večer,
vydávala jsem se v 21 letech, za rok se nám narodil syn. Později jsem zatoužil mít ještě holčičku, ale nedařilo se mi otěhotnět. Každý měsíc jsem doufala a nic. 2x jsem samovolně potratila a tak jsme si s mužem řekli, že tedy zůstaneme při jednom dítěti. Uběhlo 9 let a ejhle, otěhotněla jsem když už jsme vlastně nechtěli. Narodil se mi zase chlapeček, když už jsme vlastně nechtěli. Dneska je nám s mužem přes 80 let a jsme rádi, že máme 2 syny. Jsou oba hodní a pomáhají nám.
Zdravím úžasnou noční linku. Marta z Prahyku.
YVETA|Zdravím, pane Borku Vás i Nespavce. My jsme byli s mužem oba horké hlavy, ale časem jsme se naučili, že když se schylovalo k bouřce, ne-li v sopečnému výbuchu, šli jsme si z cesty. Manžel odešel na pivko a já se věnovala zahrádce nebo si zalezla k mému milovanému vyšívání a ráno bylo zase čisté nebe a problém jsme vyřešili v klidu. A víte co na tom bývalo nejzajímavější? Že se většinou ukázalo, že vlastně šlo o prkotinu. Dobrou noc a klidná řešení všech problémů.
Daniela z Prahy |Vážený pane Borku, takových horkých kaší, příhod často až nepublikovatelných, jsem požila v životě mnoho. Ale jedna maličko infantilní by se ke zveřejnění možná hodila. Jako babička si zakládám na tom, že se vnoučata dobře učí. Vnuk, o němž tento příběh je, patřil na základce k dobrým žáčkům. Pak přešel na střední školu - specializovaná obchodní akademie. Měl průměrné známky, a i když se drobnými neúspěchy doma nechlubil, tak jsme nepochybovali o tom, že do dalšího ročníku postoupí. Mýlili jsme se. /Poslední červnový den jsme sedli na zadek. Paní učitelka na techniku administrativy ohodnotila jeho schopnost vyťukávat šesti prsty na klávesnici vše, co potřebuje, za nedostatečné. Když to vysvědčení přinesl, tak ne rodiče, ale já byla na mrtvici. Přišlo mi to, jakoby měl dělat reparát z tělocviku. Fakt jsem byla na tu učitelku šíleně nazlobená . Ovšem prázdniny už začaly a reparát byl koncem srpna. Rodina na chalupě se smířila s tím, že den co den chlapec ťukal podle učebnice všemi deseti do klávesnice.
Poctivě celé dva měsíce cvičil. Reparát udělal. A moje zloba na kantorku se v průběhu času rozplynula. Viděla jsem, že student opravdu píše všemi deseti. Uběhlo mnoho let, vnuk vystudoval vysokou a píše nejlépe a nejrychleji z celé rodiny. V duchu děkuji paní profesorce, že mu tu pětku dala. A jsem ráda, že jsem ji v náhlém pohnutí mysli nešla inzultovat. Daniela
Jana Jirkov|Pěkný večer p. Borku a posluchači, právě prožívám něco podobného o čem úpěnlivě doufám, že si to časem sedne...Jinak takové tzv. horké kaše, kterými jsem se projídala, byly pro mě např. studium na VŠ, která byla mnohdy tak náročná, že jsem někdy pochybovala, že ji zvládnu, ale zvládla, mnohdy to bylo také náročné když byla doba covidová, moc jsem bála, že nikdy neskončí a vidíte dnes je covid brán jako když máte ,,jen'' chřipku...Můj strýc prý říkával nějak bylo, nějak bude a něco pravdy na tom je...Přeji všem posluchačům i Vám Borku víru v lepší zítřky.
znáte mě ale radši se schovám|Dobrý večer...no tak, pane Borku, sudoku se přece nejlépe luští po procházce v přírodě :-)
Ale stručně co se kdysi stalo. Nebylo to s tím chlapem snadné a potom...ublížil mi tak že to nešlo "strávit".Dokonce jsem měla tak silné psychosomatické problémy že jsem skončila v nemocnici. Musel pryč a když prosil o odpuštění, já na to že mu odpustím až ho už neuvidím.
Čtvrt roku jsem nevěděla jestli se uzdravím. Pak pomalu opatrně se vracel vždy s nějakou prosbou o službičku. Zůstával stál déle a déle až zůstal úplně. Strašně moc se snažil, byl na mě hodný a konečně já taky a všechno je teď jiné. Sice u mě už nebydlí, ale chodí ke mě jako domů. Sice jsem ráda sama ale ne pořád, nejlepší je "střídavá péče". Týden o sebe vzájemně pečovat a pak si zase týden užívat svobody a věnovat se svým zájmům.
Pozítří mi bude 72 let.
Dobrou noc :-)
