Pavel Šporcl: Povoláním jsem optimista a věřím v lepší zítřky

Jeden z našich nejslavnějších houslistů Pavel Šporcl bývá právem označován jako houslový virtuos, ale sám se za něj nepovažuje.

„Nepokládám se za houslového virtuosa, já jsem jenom houslista. Vím, že se to dnes často říká, ale já raději používám právě slovo houslista. Dneska je totiž virtuosem skoro každý a já se potřebuji trochu odlišit. To slovo je velmi zprofanované, máme kytarové, klavírní, flétnové i jiné virtuosy, zkrátka virtuos je dnes každý. Pokud se ale podíváme do historie, tak se tohle označení používalo jenom u těch opravdových virtuosů. Což znamenalo, že takový umělec nejenom že hrál skvěle, ale navíc ještě hodně rychle, tedy virtuózně. Dnes tohle označení lidé používají hlavně kvůli mediálnímu dopadu.“

Slovo virtuos tedy Pavel Šporcl rád nemá, ale na nové desce, kterou právě natočil, jsou skladby toho nejtěžšího a nejvirtuóznějšího charakteru, jaké pro sólové housle vůbec existují. „Hraji tam také premiéru kompozice prvního opravdového českého virtuosa, který se jmenoval Josef Slavík a dokonce soupeřil s Paganinim. Ve své době se znali, ale Slavík bohužel zemřel už ve věku dvaceti sedmi let, a tak své umění nestačil plně ukázat.“

Paganinimu bychom se dnes možná smáli

Natočit kvalitně CD špičkového houslisty, jakým je právě Pavel Šporcl, není snadné. „Při natáčení musím hlavně věřit režisérovi, který zná moje limity, takže mě může zastavovat, když je to potřeba. Deska musí být na nejvyšší úrovni, ale některé skladby, o kterých zde mluvíme, to jsou ty nejtěžší v houslovém repertoáru. V některých případech si dokonce troufnu říci, že jsou vlastně nehratelné ve smyslu naší digitální techniky. My už jsme dnes zvyklí, že takřka všechno je stoprocentní. Nevíme ale, jak v době, kdy skladby ti tehdejší nejslavnější houslisté psali, je vůbec hráli. My doopravdy nevíme, jak hrál například Paganini. Pokud se dnes podíváme například na tenisty ze začátku minulého století, tak se divíme, proč hrají tenis takhle. Pokud to porovnáme s dnešní dobou, máme pocit, že tenkrát hráli jenom gentlemani a vlastně si jen tak ‚pinkali‘. No stejné je to i v houslové technice. Paganini se narodil v roce 1782 a jeho skladby jsou zapsané jenom v notách. Ano, lidé psali o tom, jak nádherně hrál, ale to musíme brát v kontextu té doby. Určitě hrál tenkrát nejlépe ze všech, ale kdybychom jeho výkon srovnali s dnešními technickými možnostmi současných houslistů, možná bychom se mu dnes dokonce vysmáli. Samozřejmě to neznamená, že by nezahrál to, co je napsané v notách, ale možná by to nezahrál tak precizně, jak jsme na to dnes zvyklí.“

Koncert na hraně

Současná doba sice umění příliš nepřeje, ale tím se Pavel Šporcl nenechá odradit a připravuje nový projekt. Říká totiž o sobě, že je optimista, který věří v lepší zítřky a vždy vidí světlo na konci tunelu. V plánovaném „Koncertě na hraně“ chce předvést svůj celý houslový a hudební repertoár. „Myšlenka je taková, že začnu v klasické hudbě, půjdu přes svoji cikánskou kapelu, popovější muzikálové melodie a skončím až někde v rocku, možná půjdu až do metalu. Chci divákům ukázat, co všechno housle dokážou, takže budu balancovat právě na té hraně, jak jsem koncert nazval,“ vysvětluje houslista.

Pavel Šporcl natočil nové CD, vyšla mu kniha Můj život nejenom s houslemi, připravuje koncertní projekt a navíc začal ještě studovat. V záznamu pořadu také uslyšíte, jaký druh studia si vybral a proč ho považuje za důležité.