Hana |Dobrý večer Jaruško, jsou to dva týdny, co mi zemřela maminka. Necelé dva roky již jenom ležela a byla odkázána na veškerou péči. Přestala jsem chodit do práce a po celou dobu se o ni starala. Mnohdy to bylo náročné, ale nelituji ani minuty. Teď mi moc chybí, Hana.
Zdenka Šiborová|Dobrý den,
i já jsem stála před rozhodnutím, tři roky do důchodu, když si máma v 80 letech zlámala nohu v krčku. Do ústavu nechtěla a tak jsem o ni začala pečovat. V krátké době se jí rozjela Alzheimerova choroba a někdy jsem si říkala, že únavou umřu, bylo to opravdu moc těžké. S mámou jsem hlídala i malou vnučku a to bylo osvěžující. Vnučka milovala pohádky a i máma je ráda poslouchala. Když jsem přečetla všechny pohádkové knížky, tak jsem si začala pohádky vymýšlet. Později je i sepisovat to mi bylo 57 let. O mámu jsem pečovala 8,5 roku, když umírala, tak jsem ji držela za ruku a mám klid na duši, že jsem to zvládla.
Psaní dětských knížek se mi stalo velkým koníčkem. Dneska je mi 68 let a letos mi vyšla 10 pohádková knížka. Psaní se mi nestalo koníčkem, ale velikým koněm.
Všem přeji pěknou dobrou noc.
Eva z jižních Čech|Dobrý večer, dobře, že jste vybrali toto téma. Pečovala jsem o maminku, pomáhal mi otec. Pak později potřeboval péči i tatínek. Trochu pomáhali sourozeci, ale z většiny to bylo na mně. Měla jsem zkrácenou pracovní dobu a zaměstnavatel měl pochopení. To je důležité. Domnívám se, že si rodiče zaslouží, aby se o ně jejich potomci postarali, když oni už nemohou. Je možné zapojit domácí péči, ty nám vozili obědy. Je třeba také pro toho, o koho pečujete, zažádat o příspěvek o péči. Dají se z toho platit různé potřebné hygienické potřeby nebo případně náplasti, hojiné krémy a čistící pěny.
Péče o rodiče se s prací dá sladit, ale je to hodně náročné. Nezůstává téměř žádný volný čas. Ovšem jednou dotyčný starý člověk odejde. A pak už, co jsme neudělali, už udělat nemůžeme. Staří lidé jsou křehcí a domácí prostředí je ně to nejlepší. Jak tatínek, pak maminka zemřeli doma. Konkrétně u otce byla sestra, mě zemřela maminka v náručí. Teď to bude shodou okolností 8 let. Musím říci, že rodiče byli moc hodní a jsem ráda, že jsem s nimi takto byla. I když samozřejmě moje péče také nebyla úplně stoprocentní, to se totiž nedá, mám klidné svědomí. Nedala bych je do nějakého zařízení, oni ani nechtěli. Myslím, že lidé by se měli o péči o své rodiče alespoň pokusit. Všem jim přeji hodně síly, a aby také si našli vždy alespoň chvíli na odpočinek pro sebe nebo na jinou činnost. Moc Vás zdravím
Eva
Jana|Zdravím všechny příznivce NL, dnešní téma je potřebné, co dříve bývalo běžné - postarat se o rodiče, bývá v mnoha rodinách problémem. V naší rodině to bylo tak, že moji rodiče a já s nimi jsme se postarali o všechny prarodiče. Když oba rodiče byli zaměstnáni a já jsem chodila do školy, bylo to mnohdy náročné, ale dá se to přizpůsobit. Důležité je, v jakém psychickém stavu ten starý člověk je. Sama jsem hlavně pečovala o babičku, která pro mne hodně udělala a pro mne ta pomoc byla samozřejmá. Bohužel, moji rodiče také brzy onemocněli a tak jsem tu štafetu převzala a dál jsem se starala. Vůbec mě nenapadlo je někam odložit, měla jsem "štěstí", že oba rodiče měli sice nemocné tělo, ale rozumově fungovali do posledních dní. Důležité také je mít střídače, aby ten, kdo se stará, měl možnost načerpat novou energii. Aspoň na týden. Tatínek nakonec zemřel v mém náručí. Později jsem se starala o maminku, ta byla velký bojovník a snažila se mi ulehčit. To je velmi důležité, jestli ten postižený takto spolupracuje, maminka nevyžadovala, abych stále "seděla doma", kolikrát říkala, někam si zajeď nebo zajdi, myslela tím jednodenní výlet, což byla schopna přečkat. Stále jsem chodila do práce a tak jsem vlastně byla několik let v denodenním stresu. Jak se nemoci komplikovaly, uvažovala jsem o možnosti vzít si v práci neplacené volno, nakonec k tomu už nedošlo... Mám ale čisté svědomí, což jistě dnes ne každý v tomto směru má. U přítele to bylo jiné, jeho maminka porodila 6 dětí a žila jen pro rodinu, nakonec se tři synové, kteří žili s ní v domě nebyli schopni postarat a maminku umístili do domova důchodců. Přítel žil se svou rodinou 400 km od nich na opačném konci republiky a nějaká krátkodobá návštěva to nezachrání. Přítel dodnes kolikrát řekne: jedna matka se dokáže postarat o 6 dětí, ale 6 dětí se nepostarají o jednu matku. Ví, co říká a na svou maminku stále s úctou vzpomíná. Zdraví vás Jana
Martina|Dobrý večer všem. Nepíšu svůj příběh jako stížnost, to v žádném případě. S maminkou jsme se měly rády, nemáme děti, takže i manžel s ní vycházel velmi dobře. Když už nemohla moc chodit, koupila jsem jí byt vedle nás, protože se náhodou uvolnil a u nás tolik místa nebylo. Jenže, já vážila padesát kilo a maminka osmdesát. Pak nemohla téměř vůbec chodit a byla na vozíku, ještě pořád jsem ji ošetřovala, pomáhala mi jedna kamarádka, abych aspoň občas mohla něco vyřídit pro sebe. No a pak mne bodlo v zádech a já skončila v nemocnici. Pan doktor řekl, že jestli maminku neumístím v léčebně, nebudu chodit a co pak. Tak se stalo, za nějaký čas maminka zemřela, měla slabé srdce, ale v léčebně se měla opravdu dobře a já za ní denně jezdila. Maminka zemřela téměř v devadesáti, mně je o dvacet míň, chodím sice dobře, ale záda už se nesrovnají nikdy a ty denní bolesti se někdy téměř nedají vydržet. Jenže, bohužel, nevím kdo se o mne časem postará? Snad mne někde v ústavu alespoň občas pak někdo vyveze na čerstvý vzduch.
frantisek svaricek|DOBRÝ VEČER P. JARKO A POSL.N.L.TAK U NÁS TO DOPADLO TAK ŽE O MAMKU SE STARALA NAŠE SESTRA CILINKA KTERÁ JE NEVÍDOMÁ A I BRATR VLADIMÍR,BYLO TO PROTO PROTO ŽE JÁ S MANŽELKOU JSME STÁLE PRACOVALI,DALŠI BRATR JE V AUSTRÁLII NO A TEN NEJMLADŠÍ BRATR MĚL NĚJAKÉ PROBLÉMY TAK ŽE TO ZŮSTALO NA TĚCH DVOU JMENOVANÝCH SOUROZENCÍCH ,NAKONEC ŠLA MAMKA DO TAKOVÉHO ÚSTAVU.TATKA TEN ZUSTÁL DOMA SÁM PROTOŽE NIKAM NECHTĚL JÍT.CO SE TÝČE NÁS TAK ZATÍM SE SNAŽÍME A DOUFÁME V DOBRÝ OSUD,TADY NEPLATI ŽÁDNÁ NÁHODA.JEŠTĚ JEDNOU VÁS ZDRAVÍ FRANTIŠEK ZE ŽIDLOCHOVIC.
