Přechod Rákosového moře

Čtení z Tóry, zahrnující 17. verš 13. kapitoly až 16. verš 17. kapitoly,  přibližuje velký zázrak přechodu Rákosového moře. Poté, co lid Izraele Božím přispěním unikl egyptským pronásledovatelům, zapěl spolu s Mojžíšem vznešenou oslavnou píseň k poctě Hospodina. Předcházela jí slova: „I bál se lid Hospodina a věřil v Něho i jeho služebníka Mojžíše.“  

Tento velkolepý příběh záchrany Izraele však ve skutečnosti zaujímá  jen polovinu našeho šabatového čtení z Tóry. V její druhé části nacházíme podvakrát místo slova „věřili“ výraz „reptali“ a namísto lyrismu Písně Rákosového moře se setkáváme s prozaickou šedí bytí; vodou, která byla hořká, hladem a hledáním chleba. Jistě, znovu přichází zázrak - zázrak seslání nebeské many. Dochází však k němu ve světě, který již není světem zpěvu, ale pokušení a hádky. Lid navíc ztratil víru a odvažuje se ptát: „Zdali je Hospodin mezi námi, nebo ne?“  

Tóra nás tentokrát učí něco velice důležitého; totiž že zázrak, Boží zjevení, dokonce i oslava tohoto zázraku, která člověka vede k oslavné písni - všechny tyto projevy jsou jen přechodnými epizodami bez vlivu na další události. To, co přetrvává, není poezie života, ale jeho próza. A právě jako součást této „prózy života“- reptání a stěžování si - byla Izraeli darována Tóra: Hospodin dal lidu Izraele zákon a právo.    

Toto naučení je neocenitelného dosahu. Z náboženského hlediska se každý zázrak nebo nadpřirozený úkaz ukazuje pro vznik víry jako bezvýznamný a v každém ohledu nedůležitý. Generace, která viděla divy a zázraky, nevěřila. Promlouvala o víře jen bezprostředně pod dojmem přestálého nebezpečí. Chvíli nato bylo již vše zapomenuto.  

Naproti tomu z dějin víme, že po celá staletí po tomto nezdaru povstávaly četné generace, v nichž mnoho lidí, nejen několik význačných osobností, zůstalo věrných Bohu a Tóře i za cenu mučednictví. Tyto generace nebyly přítomny Božímu zjevení, neviděly zázraky a divy, nepoznaly proroky, jejichž  hrdlo  se rozechvívalo Božím slovem. Co víc, Bůh jim ani nepomohl v jejich těžkostech, ani je nezachránil z jejich bídy. A přesto tyto generace věřily.  

Mezi přirozeným řádem, v němž člověk žije, a lidskou volbou a rozhodnutím přijmout jho Božího království, Tóry a jejích příkazů neexistuje vztah. Toto rozhodnutí může vycházet jen z člověka samého. Není-li tomu tak, patří-li k lidu tvrdé šíje, potom ani samotný Boží zásah nemůže člověka dovést k přijetí jha Nebeského království, království Tóry a jejích příkazů.  

Je nemožné, aby víra byla dána zvenčí. Může růst a sílit jen díky úsilí člověka, jeho rozhodnutími a jeho volbou.