Ptáky ke krmítku přiláká slunečnice, jablka i tuková směs

2. listopad 2019

Ptáky na krmítku přikrmujeme přibližně od listopadu do března. Množství potravy přizpůsobujeme aktuálnímu počasí. Více krmiva podáváme za mrazů a vysoké sněhové pokrývky. Krmítko umístíme alespoň 1 a půl metru nad zemí, ideálně na závětrné a nerušené místo. Blízkost keřů, kde se ptáci mohou schovat třeba před dravci, je také dobrá.

Potrava musí být vždy chráněna před sněhem a deštěm. Krmení pravidelně doplňujeme a krmítko čistíme od trusu a slupek. Do krmítka sypeme slunečnici, oves, proso, pšenici a další obiloviny či luštěniny. Kosy a drozdy potěší pár jablek či jeřabin, strakapoudy, brhlíky a sýkory tuková směs.

Nikdy nekrmíme plesnivým či jinak zkaženým krmivem, ptákům nedáváme kořeněné, solené, uzené či přepálené kuchyňské zbytky. Vhodné potraviny z naší kuchyně jsou například neslaná vařená rýže a brambory, strouhaná mrkev, vločky, syrové maso nebo lůj. Čím rozmanitější potravu v krmítku nabídneme, tím více druhů pozorujeme.

Nezapomínejme na pítko. I v zimě ptáci potřebují vodu. A krmení nemusíme jen sypat do krmítka – můžeme jej přímo zavěsit na stromy či keře. Zábavné, hlavně pro děti, je zhotovení závěsného tukového krmítka svépomocí. Návod na jeho vytvoření uslyšíte v reportáži.

Sýkora modřinka patří k nejčastějším návštěvníkům krmítka

Nezapomeňte potravu pravidelně doplňovat, aby bylo na vašem krmítku hodně živo. Akce Krmítka, kterou organizuje Česká společnost ornitologická, ukázala, že průměrně během hodiny ke krmítku přiletí 32 ptáků, v šesti druzích. Z výsledků vyplývá, že na krmítka nejčastěji usedají sýkory koňadry, vrabci, ti polní i domácí, sýkory modřinky nebo kos černý. Pořadí druhů si můžete prohlédnout zde a k příštímu sčítání se můžete přidat i vy.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.