Rarášek
Už několik dní tu mluvím o jazykovém pozadí slov, kterými pojmenováváme pohádkové postavy, duchy a démony maléhi vzrůstu. Začal jsem šotkem, nejprve tím redakčním, který vznikl ze starého slovanského domácího ducha v podobě chlapce, a přešel jsem na skřítka, což je svým pojmenováním příbuzný různých evropských démonů, například ohnivých létajících bytostí starajících se o čarodějův majetek. Včera jsem skončil důlním duchem či skřítkem permoníkem, který své české pojmenování získal z německého Bergmann, tedy horník. Dnes došlo na raráška. Pidimužíka, trpaslíka a plivníka zatím ještě odložíme.
Výraz rarášek my dnes užíváme především ve významu, který je ve Slovníku spisovného jazyka českého uvedený jako třetí, tedy rarášek rovná se rozpustilé dítě. Dodám, že slovník to sice nepraví, ale slovo rarášek lze použít i pro veselou, živou, rozpustilou, pohlednou mladou ženu.
Tento význam slova rarášek vychází z významu uvedeného ve slovníku jako první, tedy rarach jako čert, ďábel, ďas a rarášek jako čertík, ďáblík a ďasík. S naším tématem démonů malého vzrůstu pak souvisí poslední význam slova rarášek, totiž domácí bůžek, kterému se jinak říká zmek nebo plivník. O zmeku, tedy zmoklém kuřeti, jsem mluvil nedávno, plivník přijde na řadu v nejbližší době. Pojmenování raráška a raracha souvisí s pojmenováním dravého sokolovitého ptáka raroha, který býval pokládán za démona vtěleného ho ptačí podoby. Rarášek jako domácí bůžek také míval ptačí podobu. Ostatně na svět přicházel z vejce vysezeného na peci devět dní a devět nocí. Slovo raroh, a tedy i rarášek má podle některých odborníků orientální původ a možná prý jde o zkomoleninu jména jednoho staroíránského boha, který se také mohl proměňovat v dravého ptáka, v tomto případě v sokola.
Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
