Setkání se starověkými památkami

27. září 2009

Náš spolupracovník Jan Jelínek, který před časem navštívil Izrael, si ze své cesty přivezl mnoho zážitků. O své postřehy a pocity se postupně dělí i s posluchači našeho pořadu. Dnes bude hovořit o svém setkání se starověkými památkami.

Kde v Izraeli kopnete, tam se najde historie.

Doslova na každém kroku najdete nějakou památku. Viděli jsme jich při naší jízdě napříč Izraelem mnoho, ale nejvíc nás uchvátil Bejt Šean.

Jen jsme do tohoto města vjeli, upoutal mě kus kamenného hlediště, tak typický pro antická divadla. Za plotem se nacházel římský amfiteátr. Procházeli jsme místa, kde pobývali gladiátoři před zápasy, došli až do zachovalé arény se vstupy pro divoká zvířata, proti kterým zápasili jak profesionálové, tak oběti.

Zaparkovali jsme na obrovském parkovišti a po pár desítkách kroků jsme užasli: Přímo před námi ležela několik stovek metrů dlouhá římská kolonáda, lemovaná nádhernými sloupy s hlavicemi a s originální dlažbou. Po dlažbě kdysi jezdily povozy, pro chodce byla určena krytá zvýšená část promenády, vykládaná mozaikami, které se rovněž na mnoha místech zachovaly v původní podobě.

Došli jsme k římskému divadlu, do něhož se původně vešlo až 7000 diváků! Bejt Šen se původně jmenoval Skythopolis. Bylo to helénistické město, jedno z deseti největších na území Izraele, ale na jeho místě lidé žili už před 5000 lety! Bylo hlavním městem Galileje za egyptské nadvlády, poté ho dobyli Pelištejci. Ke svému království si je přičlenil král Šalomoun a posléze si je podmanil Alexandr Veliký. V 1. století před občanským letopočtem sem přišli Římané, za byzantské éry bylo důležitým centrem křesťanství.

Jenže přišel rok 749 a s ním velké zemětřesení. Jím skončila celá sláva Bejt Šeanu, který až na malou židovskou komunitu lidé na dlouhá staletí opustili. Ne však navždy. Dary od souvěrců pomohly zahájit intenzivní archeologický průzkum i postupnou obnovu Bejt Šeanu.

Bejt Šean není jediným místem, kde se zahraniční pomoc projevuje. Po celé zemi je vidět, jak Židé z celého světa pomáhají Izraeli. Když jsme projížděli Negevskou pouští, i já jsem se své ženě chlubil, že les na jejím okraji má českou část. A že mezi stromy je jeden, který je vlastně můj. Když jsem před lety kupoval jeho sazeničku, věděl jsem, že je to jen nepatrná pomoc Izraeli. Věřím však, že i malé kapky se slévají. Utvářejí proud, který zavlažuje naději, že Izrael bude žít a vzkvétat.

autor: Jan Jelínek