PAVEL ZE ŽIDLOCHOVIC|PĚKNÉ DOBRÉ VEČER VŠEM! JÁ SE SNAŽÍM STÁLE VIDĚT SVĚT DĚTSKÝM OKEM A MÉ OKOLÍ O MĚ ŘÍKÁ, ŽE SU STÁLE DUŠÍ DÍTĚTEM A MAJO' PRAVDU A NA SVÉ DĚTSTVÍ VZPOMÍNÁM RÁD A V SOUČASNOSTI SI MOC RÁD TŘEBA HRAJU S DĚCKAMA SVÝCH KAMARÁDŮ, DĚTI SÚ RADOST. DOBRO´ NOC VŠEM POSLUCHAČŮM.
frantisek svaricek| Dobrý večér p.Jaruško a posl.N.L. Já jsu ročník 1942.protože jsme bydleli v Kubšicích což byla německá dědina,tak že mě vychovávaly německá děvčata.Jaké bylo moje překvapení,když jsem se po r.1989 setkál v naší dědině s pani z německa která se ptala po naši mamince Cilince,která bohužél už nežila , , Jinak já řikám vy jste ju znala?ona řiká já jsem vozila jejiho syna Františka v kočárku, já jsem se ji představil jako ten kluk kterého vozila v tom kočáře,a tomě už bylo přes 50 roků ,jaké to bylo překvapení pro nás oba.Jinak o mém dětstvi jsem už několikrát v .N.L.hovořil,bylo to v rodině zemědělce dost náročné,ale nestěžuju si,FRANTIŠEK ZE ŽIDLOCHOVIC.
Michal Sedlák z Myšlína|Dobrý večer, tentokrát těm, kteří kdysi bývali dětmi. Ohlížím se zpátky. A vidím sám sebe pod ocelovým velikánem, který chce do nebe – francouzská Paříž. Pak vidím sám sebe před mramorovou zvonicí, která naopak chce k zemi – italská Pisa. A taky vidím sám sebe na lavičce vedle podivné dámy, která je celá z kostiček a která chce mou dětskou lásku – dánský Billund. A pak vidím maminku s tatínkem. A domov, místo mému srdci nejbližší. Tohle je moje dětství. Galerie obrazů, které mají jednu zvláštnost – čas jim barvy nebere, čas jim barvy přidává. A tyhle obrazy jsou mi nejvzácnější.
Sváťa z Brna|Dobrý večer vám paní Jarko i vám trochu odrostlejším dětem , kteří bez Noční linky neusnete.Velice rád se vracím ve vzpomínkách do svého dětství.Bylo nádherné.Žil jsem až do svých 14 let v Posázaví , v Kácově u své babičky.Měl jsem tak možnost poznat tamější život i díky návštěvám různých pracovišť jež byly organizovány školou.Tak jsem poznal práci v cihelně, mlýnu , pivovaru , lihovaru , na poště , na nádraží ,ale i u řezníka , pekaře , sedláře.Jako kluci jsme uměli udělat lodičku , píšťalku, luk , prak.Hráli jsme kuličky , skákali panáka .Nebývali jsme nějak omezováni různými příkazy a tak se z odřenin a šrámů nedělala věda. Babička chovala králíky , slepice , kachny , husy a měla zahradu , takže jsem ze všeho něco pochytil a rád pomáhal kde se dalo. Chodil jsem i na houby a tak nebyla nouze osmaženici či sušené houby.Nemohu zapomenout ani na můj pobyt na táboře, kde to bylo úžasné.Ale to jsem už v Noční lince popsal a mám to napsané i v sešitu z češtiny z Jedenáctleté střední školy , který uchovávám od roku 1956 a při setkáních rád ukazuji .Zkrátka rád bych se do tohoto dětství vrátil .Váš Sváťa 82 let
Jana Jirkov|Hezký dobrý večer! Já si jako malá myslela, že si nikdy nemůžu přestat hrát, že mě to prostě nikdy nepřejde a v určitých aspektech se dá říct, že jsem hravá dodnes. No a někdy jsem si zase přála ať už jsem brzy velká a můžu dělat všechno co dospěláci, dnes jako dospělá bych se však s chutí vrátila do dětství a prožívala tu bezstarostnost, mít opět 2 měsíce prázdnin, věřit zase na Ježíška, strašidla a bubáky, hrát venku dětské hry a poklábosit si s kamarádkami o čemkoliv.....
Sylva|Přeji všem krásný večer. Abych pravdu řekla, dětství pro mě nebylo tak snadné, hrát jsem si mohla na zahrádce, případně si tam pozvat kamarádku, z domu jsem nesměla dál než přes cestu. Ale ta výchova...spíše drezura, takže dnes už prožívám "druhé dětství" a to je šťastnější. A hlavně, i v dospělosti jsem měla dětskou víru a pohled na svět dětskýma očima. To se mé duši vyplácelo. Tím nechci říct že jsem neuměla "normálně žít", spíše jsem se často radovala z maličkostí a hrála jsem si celý život.. Vzpomínám si že jsem jednou k ránu vstala a podívala se z okna a najednou jako bych všechno viděla poprvé, jako dítě. Mohla jsem jen žasnout: jééé!