Sokolník z Vysočiny chová dravce už čtyřicet let. Koníček je to velmi náročný

"Byl jsem malej kluk, měli jsme doma kavky, poštolky, sovy, a zůstalo to ve mně," vzpomíná na své první setkání s dravci Václav Augustin. V patnácti letech si koupil v knihkupectví na pardubickém nádraží brožuru o sokolnictví, a od té doby ho tento náročný koníček drží. Sokolnictví se v průběhu staletí měnilo. Zatímco kdysi dávno to byla jedna z možností, jak získat obživu, dnes je to koníček, sport. "Teď je nejdůležitější biologická ochrana letišť, pak nějaká osvěta, chov, do kterého jsem taky zabředl," vysvětluje sokolník.

Lov je dravým ptákům geneticky daný, a k sokolnictví stále patří. Václav Augustin rád jezdí na sokolnická setkání, ale užívá si i chvilky, kdy spojuje svou práci s koníčkem. "Dělám vedoucího polesí. Odpoledne se seberu, pustím jestřába, a jdu se projít po pasekách, jestřáb lítá nahoře," popisuje s tím, že často vypouští dravce, i když jezdí lesem autem. Nadšení sokolníka neopouští, přiznává ale, že je to koníček náročný nejen na čas a prostor, ale i na finance. "Je to spousta krmení, a nemůžete žít ze dne na den. Musíte to mít na měsíc na dva," říká s tím, že nejčastěji krmí jednodenními kuřaty.

Václav Augustin má voliéry na pozemku u svého rodinného domu i v práci. Mezi desítkami ptáků má i rarity. "Tam je kříženec sokol lovecký a raroh velký, světlá forma," ukazuje na jednu z voliér. Ve vedlejší menší chová sovy. "Výreček bělolící, sýc rousný, výreček malý," ukazuje. Lovit chodí nejčastěji s pětiletou samicí jestřába, a domácím mazlíčkem je zřejmě výr velký jménem Kuba.

Láska k sokolnictví přivedla Václava Augustina i k potřebě předávat své zkušenosti dál. Vlastní zážitky a příběhy z lesů, které tak dobře zná, zanesl už do tří knih, které doplnil stovkami fotografií.