ŠRAPNEL
Dnes bude mít naše rubrika poněkud armádní, vojenský, přímo válečný ráz. Budu totiž mluvit o výrazu šrapnel. Určitě ne proto, že by se mi jakkoli líbilo, co takové šrapnely dělají. Nelíbí se mi ani to, že vůbec byly vynalezeny, ale připadá mi docela zajímavé, jak to přišlo, že se jmenují právě takhle.
Než k tomu dojdeme, je nutné říct si pár slov o historii dělostřelectví. První dělostřelci jako střelivo nejprve používali kámen, později se jako účinnější jevilo železo, a to železo tvarované do koulí. Dalším stupněm pokroku v oboru zabíjení byl granát, tedy dělostřelecká střela, která po dopadu na zem explodovala. Ještě účinnější však byly takzvané kartáče. Riegrův slovník naučný dělostřelecké kartáče popisuje těmito půvabnými slovy: "plechová nádoba cylindrické tvářnosti naplněná sekaným železem nebo kousky litiny, zvaná kartáč. Ten po vystřelení se rozpuknuv sypal zkázonosnou nádivku svou do řad nepřátelských." Podle názoru jistého britského dělostřeleckého důstojníka, který, dvacetiletý, trávil vojenskou službu v roce 1781 v gibraltarské pevnosti obležené Španěly, byly však jak granáty, tak kartáče zoufale neekonomické. Spočítal si, že britská děla vypálila 2 000 ran a zabila pouhých 26 Španělů. Skandálně nízká účinnost. A tak se rozhodl, že s tím něco udělá. Byl to nadšenec, takže pokusy konal na vlastní náklady, a kromě toho byl šikovný. Podařilo se mu spojit vlastnosti granátu a kartáče. Dutý granát naplnil olověnými kuličkami a volně sypaným střelným prachem, a tím vyrobil střelu, která explodovala po dopadu; teprve tehdy se náplň se značnou razancí začala rozlétat poměrně daleko do okolí. A zabíjet, ovšem. Poprvé byly tyto střely užity v roce 1804 při ostřelování nizozemské kolonie Surinam a užívají se, samozřejmě vylepšené, dodnes. Jenže jsem slíbil, že řeknu, proč se tomuto kříženci granátu a kartáče říká šrapnel. Protože ten britský důstojník, který obležený v gibraltarské pevnosti vymyslel novou dělostřeleckou střelu, se jmenoval Henry Shrapnel. Slovo šrapnel tedy patří do poměrně velké skupiny slov, kterým si já sám pro sebe říkám slova-pomníky, protože vznikla z příjmení existujících osob na jejich počest. Patří sem kromě jiných i diesel, sendvič, watt, rentgen, drezína, flobertka, pralinka, žiletka, paragon, šraml a mnohá další.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.