Staré nebo rozbité loutky Spejbla a Hurvínka se nevyřazují ani nevyhazují, prozrazuje umělecký šéf Divadla Spejbla a Hurvínka David Janošek

Proč má nejraději právě Hurvínka? David říká, že je to kvůli jeho rošťáctví: „Je to moje zakuklené dětství, zlobivé dítě, které ve mně nikdy nebylo. A já mám pocit, že skrz Hurvínka jsem nacházel svůj protipól, který jsem normálně neměl a Hurvínek mi jej kompenzoval,“ dodává David Janošek s úsměvem.

Poprvé se setkal s postavičkami Spejbla a Hurvínka u sousedů, kteří jej měli na gramofonových deskách. „Vždycky jsme si pouštěli nějakou desku a při tom jsme si hráli. Mamka vždycky, když jsme odcházeli z té návštěvy, mě nechala tu desku přehrát na kazetu. Potom jsem ty kazety dostal jako dárek a pak jsem si je poslouchal doma, až jsem je oposlouchal takovým způsobem, že se začaly trhat.“ Definitivně ale známým loutkám propadl až s nástupem večerníčků. Tehdy pro něj fenomén Spejbla a Hurvínka dostal konkrétní tvář a postavičky v Davidových očích ožily. Sám se postavičky i pokoušel vyrábět.

Ve svých 14 letech David kontaktoval tehdejší ředitelku Divadla Spejbla a Hurvínka Helenu Štáchovou s žádostí o zaslání vyřazené či rozbité loutky: „K mému obrovskému překvapení mi tehdy napsala, že loutky nevyřazují ani nevyhazují, protože když se loutka porouchá, tak se v dílně opraví. A napsala tehdy krásnou větu, že to prý určitě pochopím, že i já bych byl dozajista smutný, kdyby mi vyhodili mé nejoblíbenější postavičky z divadla. Bylo moc hezké, že na to zareagovala takhle citlivě.“ I tato zkušenost prohloubila Davidovu lásku k loutkám. Pochopil tehdy hloubku celého řemesla.

Jak probíhalo Davidovo první setkání s Helenou Štáchovou? Kdy začal v divadle pracovat? A co vyžaduje výroba loutek Spejbla a Hurvínka? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá v záznamu rozhovoru host Jožky Kubáníka David Janošek, umělecký ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka.