Sukot a nevlídné podnebí
Ve středu večer 22. září, což letos odpovídalo 15. dni hebrejského měsíce tišri, začal židovský Svátek stanů Sukot. Upomíná na Biblí zaznamenané putování Židů do Zaslíbené země. Stánky, hebrejsky „sukot“, měly být v té době skromnými příbytky Židů na jejich cestě. Úsměvná vzpomínka na tento svátek, vracející nás téměř sto let do minulosti, se zachovala v knize Roberta Ehrmanna "Strakoničtí souvěrci". V roce 1998 ji vydalo nakladatelství Sefer.
Synagógy byly o Sukot dobře navštívené. Je to samozřejmé. Svátky tyto slavily se záhy po Dni smíření a muži i ženy obce dobře věděli, že se nesluší, aby nejdříve úpěnlivě prosili Hospodina za odpuštění hříchů, dvacet pět hodin se postili, bili se v prsa… a aby o týden později, při první naskytnuvší se příležitosti, zanedbali bohoslužbu nařízenou pro Sukot. To doopravdy nejde. Nelze vzápětí zatížiti znovu účet hříchu, sotva před týdnem milostí Hospodinovou, velkomyslným odpuštěním vyrovnaný. Proto ten nával v synagóze v předvečer Sukot.
Jen s těmi stany, právě takto zvanými, to z důvodů podnebí zcela neklapalo. Když Všemohoucí, pochváleno budiž Jméno Jeho, diktoval Mojžíšovi nařízení o svých svátcích, měl patrně na mysli jejich oslavu v zemi synům Izraele zaslíbené. Asi neuvážil, že o několik tisíc let později vyskytnou se potomci Jím vyvoleného národa poblíž velikánů zasněžených Alp, na severním i jižním úpatí studených Karpat, na březích v zimě zamrzlé řeky Otavy v Čechách a ještě zamrzlejšího veletoku Svatého Vavřince až za mořem, v pohostinné Kanadě. Jelikož se svátek Sukot slaví v době, kdy v těchto severních krajích někdy už zcela dobře sneseme mírně vytopený pokoj, bylo by obývání stanů po sedm dní spíše utrpením než radostí, jež o těchto svátcích má ovládat naše srdce. Hlavně takových stanů s předepsaným otvorem ve střeše, jímž vedle Božího požehnání dovnitř vniká studený podzimní déšť. Jistě nebylo úmyslem Boha dobrotivého, abychom při plnění Jeho příkazů zmokli na kůži.
Slyšel jsem za svého dětství leccos o sukách, ale málo jsem jich viděl. Zcela temně si pamatuji, že když v zahrádce strakonické synagogy byl s velkou slávou vystavěn stánek suka, mile vyzdobený k poctě Boží a k radosti obce, začalo pršet jako z konve a šlo se domů pod ochranou deštníků.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
