V zahradě zámku Vrchotovy Janovice sedávali u kamenného stolu významní umělci
Zahrada zámku Vrchotovy Janovice ve středních Čechách je krásná v každém ročním období. Ale jako většina parků je nejkrásnější na jaře, kdy začíná kvést. Zdejší zámecký park má rozlohu pouhých 16,5 hektaru. Kromě vzhledu ho proslavila i historie a hosté z řad významných umělců.
Zámecký park se vyvíjel přes 200 let. Svou osobnost v zahradě otiskli osvícení majitelé zámku, jakými byli například František Arnošt mladší hrabě z Vrtby, Josef Vratislav, hrabě z Mitrovic či Karel a Sidonie Nádherní z Borutína.
Významnou úlohu při jeho tvorbě sehráli i šťastně zvolení architekti, třeba rakouský dendrolog a krajinářský architekt Camillo Schneider. Zámecký park ve Vrchotových Janovicích patří sice k těm menším, ale je známý harmonií, která v něm panuje.
Za poslední majitelkou zámku, Sidonií Nádhernou tam počátkem 20. století jezdíval básník Rainer Maria Rilke nebo vídeňský spisovatel, dramatik a novinář Karl Kraus, který si zahradu oblíbil dokonce natolik, že v ní chtěl být pochován.
Mezi významné hosty Sidonie Nádherné patřila i Anna Masaryková, vnučka prvního Československého prezidenta T. G. Masaryka. Nejčastěji se scházeli při povídání u kávy právě v zámeckém parku u historického barokního stolu, který nechal na zahradu přinést kolem roku 1760 hrabě z Vrtby. Právě on založil u zámku první zahradu.
Deska stolu je z bílého pískovce, zatímco jeho noha z pískovce nafialovělého. Okolní žulová křesílka pocházejí z pozdější doby, nicméně jejich tvar napovídá, že je kdysi někdo vyrobil pro široké krinolíny šlechtičen.
Stůl dnes stojí uprostřed zahrady v místě, kde Sidonie Nádherná před svým odchodem do Velké Británie ještě stačila vysázet záhon azalek.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
