Vzpomínka na oblíbeného českého rabína Richarda Federa

Jako když se broušený kámen otáčí na světle a blýská fasetami podle toho, jak se světlo odráží, tak i moje vzpomínky od malého chlapce až k dospělému výrostkovi jsou různorodé a pestré. Mnohokrát jsem viděl našeho rabína, pana dr. Federa, a měl jsem možnost s ním mluvit – málo jsem toho využil. Proto všechno, co si mohu vzpomenout, jsou právě jen takové záblesky, útržky, dojmy tak, jak jsem byl schopen si je zapamatovat. Ale musím říct, že jsou silné, že už tehdy jako malý kluk a mladík jsem si uvědomoval, že přede mnou stojí osobnost, někdo, koho nelze pominout, koho nelze zapomenout.

Jedna z těch vzpomínek. Jsem už skoro dospělý, je mi tehdy skoro dvacet, asi. Jdu do synagogy, před sebou vidím napřímenou postavu pana rabína, už s holí. Opíral se o ni, muselo mu tehdy být už okolo devadesátky.

Šel jsem za ním, držel jsem se zpátky. Styděl jsem se před ním, obával jsem se, že by mi mohl právem vyčítat, že mě v templu nevidí tak často, jak by to mělo být. Taky jsem byl tehdy v tom věku: Ten nejchytřejší, budoucí… budoucí – sám jsem nevěděl, co ještě. Pak jsem ho přece jen došel, s ostychem jsem ho pozdravil a šel vedle něj. Jako by to bylo včera, dal se se mnou do řeči a laskavě se mnou rozprávěl, nic mi nevyčítal. Vlastně nic zvláštního neřekl. Ptal se na zdraví babičky, kterou dobře znal, na mé životní plány, na běžné věci. Kráčel jsem vedle něj a přes všechno jsem měl pocit, jako bych provázel svědka nějakých dávno minulých dob. Jako by se vedle mě o holi pomalu, pomaličku ubíral Abrahám, Mojžíš, celá ta minulost, jeden vedle druhého – a všichni měli podobu rabína Federa, všichni ti praotcové. On šel ve svém obleku, šli jsme špinavou ulicí, dokonce tehdy lehce pršelo, já jsem se díval kolem sebe, k obloze proti kapkám, na oprýskanou zeď. On se ale díval před sebe, do nesmírné dálky. Možná už tam, kde se měl setkat se svými dětmi. Ale díval se s klidem, oddaností a jistotou. Svědek věků.