Zahrádkářské osady zažívají nebývalý zájem o parcely. Členská základna zahrádkářského svazu se omlazuje
Mít pro sebe kousek půdy a vypěstovat si vlastní hrášek, salát nebo mrkvičku, to je sen čím dál více lidí. Své o tom vědí členové Českého zahrádkářského svazu, kteří provozují zahrádkářské osady. Už si mysleli, že pozemky zůstanou ladem, protože mladí nemají zájem, opak je ale pravdou. Přesvědčili jsme se o tom v zahrádkářské osadě na okraji Žďáru nad Sázavou na Vysočině.
Zahrádkářská osada Stalingrad vznikla v polovině padesátých let dvacátého století. Z té doby jí i zůstal název, na který si místní zvykli a nezměnili ho. Původně byly zahrádky určené pro zaměstnance místní firmy Žďas, dnes tam ovoce a zeleninu pěstují všichni, kdo mají zájem. Podmínkou je členství v Českém zahrádkářském svazu. „Rozlohově je to kolem devíti hektarů. Teď máme kolem tří set zahrádek,“ říká předseda základní organizace Českého zahrádkářského svazu ve Žďáře nad Sázavou Milan Andrýsek. Podle něj patří osada Stalingrad k největším v republice.
Aby osada fungovala, jak má, musí její členové dodržovat pravidla. Určuje je osadní řád, který například říká, že pronajímatel musí parcelu využívat jako zahrádku. Stává se ale, že například mladé rodiny chodí do osady relaxovat s dětmi, a pěstování se nevěnují. Jak ale říká Milan Andrýsek. Většinou je tomu tak jen zpočátku. „Oni k tomu dospějí, když uvidí, že soused si nasadil hrášek, mrkvičku pro děti,“ říká s úsměvem předseda osady. Zkušenější zahrádkáři jsou samozřejmě připraveni nováčkům pomoci radou.
Velmi důležitým prvkem v zahrádkaření je samozřejmě voda. Tu odebírá osada od firmy Žďas. Je užitková a za velmi výhodnou cenu. „Vždy třeba pro čtyři zahrádky je tady kohout,“ vysvětluje Milan Andrýsek. Zahrádkářský svaz pro své členy také zajišťuje hnojiva a vlastní technikou, která je uložená v hlavní budově uprostřed osady, na požádání členům upravuje pozemky.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
