Želivský klášter nabízí pohled do historie psychiatrické léčebny. Pacientky draly peří a háčkovaly
Přes třicet let sloužily prostory premonstrátského kláštera v Želivě na Vysočině pacientům psychiatrické léčebny. A dodnes tam po ní zůstaly stopy. Nejen, že si na chod léčebny pamatují místní lidé. Život jejích obyvatel připomínají i samotky, léčebné vany nebo poškrábané zdi. Dnes je tam možné navštívit nově otevřenou expozici s názvem Duše z periferie.
„Psychiatrická léčebna sem byla přestěhována v roce 1956 z Havlíčkova Brodu,“ říká průvodkyně Marie Nováková s tím, že klášter opustila až roku 1991. V roce 1956 už duchovenstvo v klášteře nepobývalo a prostory byly tedy prázdné. „Od roku 1950 tady byl internační tábor pro nepohodlné kněze,“ vysvětluje průvodkyně.
Nová expozice s názvem Duše z periferie je umístěná v Trčkově hradě, kde bývalo ženské oddělení psychiatrické léčebny. Ženy-pacientky jsou také hlavním tématem fotografií bývalého primáře Bořivoje Vejra. „Měl cit pro pacienta, bylo to takové domácí prostředí,“ říká Marie Nováková. Na fotografiích jsou ženy zachycené při čtení novin, hraní deskových her, háčkování nebo draní peří. Právě draním bylo zařízení v Želivě vyhlášené. „Tady se po okolí říkalo: nesmíš pít, jinak se dostaneš do Želiva a budeš drát peří,“ dodává průvodkyně. Draní se podle jejích slov věnovali především alkoholici.
Výstava připomíná i dva filmy, které se v době fungování psychiatrické léčebny v Želivě natáčely. Byl to známý snímek Dobří holubi se vracejí, ve kterém si zahráli například Rudolf Hrušínský nebo Milan Kňažko, ale i méně známá detektivka Dům ztracených duší. I tento film byl plný známých hereckých jmen.
Kromě fotografií si návštěvníci mohou prohlédnout i jednu ze samotek. Malých zamřížovaných místnůstek bez oken, do kterých bývali umisťováni nejen pacienti, ale na počátku padesátých let i internovaní kněží. Částečně zachovaná zůstala i koupelna s místností pro vodoléčbu.
V prvním patře Trčkova hradu je pak přístupný kazetový sál s trámovým stropem a freskou na motivy obrazů Mikoláše Alše. Právě na fresce je ponechané neopravené místo – do bílého podkladu vydrápané oko psa. „Jeden pamětník nám potvrdil, že to pacientky vydlabaly lžičkami,“ říká Marie Nováková. A dodává, že právě v tomto krásném sále býval pokoj pro ženy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
