Zemřel romský přeživší holocaustu Arnošt Vintr
V květnu tohoto roku zemřel jeden z posledních, kteří prošli koncentračním táborem pro české Romy v Letech u Písku Arnošt Vintr. Do koncentračního tábora se tehdy s rodinou dostal na udání sousedů. Arnošt byl ještě malý chlapec, a proto příběhy odtamtud znal spíše z vyprávění. Existují však takové, které mu navzdory jeho věku zůstaly pevně vryty v paměti po celý jeho život. Ještě letos v květnu se zúčastnil pietního aktu v Letech u Písku, kde jsme s ním natáčeli.
Tady v Letech u Písku jste byl v dětství, byly Vám dva a půl roku. Jak to vidíte, když zavřete oči?
„Vidím toho vedoucího, který tady byl. Můj brácha byl v Německu, asi před třiceti lety sem přijel, vzala ho sem televize. Ten vedoucí tady někde bydlel, tak na něj zazvonili, brácha ho hned poznal (já bych ho taky poznal, i když jsem tehdy byl dítě), tak mu dal dvě rány pěstí, on upadl, brácha ho pomočil a jeli dál.“
To byl tedy místní, který tady dělal dozorce?
„Ano, dozorce, ale vedoucího, to nebyl obyčejný dozorce. Mě hadicí stříkal studenou vodou.“
Co se tady jedlo, jak to bylo s pitným režimem a se sociálním zařízením?
„Mně dávali jíst dobře, protože můj táta dělal kuchaře. To bylo jediné štěstí.“
Vy jste jeden z přeživších i pamětníků koncentračního tábora v Osvětimi. Byl jste přímo v tzv. cikánském táboře?
„Ano, ve třináctce, blok Řežanka.“
Vy jste se osobně setkal i s Josefem Mengelem.
„Mengele mi udělal hákový kříž na hlavě, je to vyražené. To mi bylo přesně tři a půl roku.“
O něm bylo známo, že dělal pokusy na dvojčatech, že si vždy vybral nějaké děti a dělal na nich pokusy. V jedné knize jsem četl, že Josef Mengele s těmi dětmi komunikoval. Je tam přímo vzpomínka jednoho z přeživších, že vstal asi pětiletý kluk Antonín Růžička a šel se Mengeleho zeptat, jestli se dostanou do pracovního lágru. Vy jste se dostal také do pracovního lágru?
„My jsme dopadli tak, že jsme šly celá řada asi tisíce lidí k peci. Máma vyprávěla, že už viděla, jak se tam kouří. A jediné štěstí bylo, že jel okolo gestapácký náčelník Osvětimi a řval: Jude! A máma vystoupila a řekla: Nein, tschechische Zigeuner. A on ukázal rukou, a tak máma, její sestra a ještě jedna žena vylezly, plakaly a šly dál. Takže takhle jsme se zachránili.“
Takže Vy jste byl nejprve v Letech a pak jste se dostali do Osvětimi. Jakým způsobem jste se do Osvětimi dostali?
„Máma mě tady vzala pod paží, držela mě, jeli do Kladna, z Kladna je naložili do vagonů a jeli do Osvětimi.“
Jaké máte vzpomínky na osvobození?
„To si přesně pamatuji. Ruští vojáci nám hned dávali jíst, ale doktoři nám radili, že nemáme moc jíst, jen pomalinku se rozejídat. Máma a ty dvě holky šly do vesnice Osvětim, tam byl nějaký statek, ještě se kouřilo z komína, zaklepaly, nikdo neotvíral, tak tam ty dvě ženy šly a já také. Na kamnech se vařila polévka. Bylo to prázdné, Němci už se báli, tak utekli, ale ještě se tam vařila polévka. Tak jsme se najedli, prádlo ze sebe ženy všechno sundaly, spálili ho, to bylo plné vší, vzaly si oblečení po selce, máma tam do bryčky zapřáhla dva koně a jeli jsme do Čech.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
