Dvanáctiletý Sam se do dětského domova dostal po smrti své babičky. Přes krušné začátky má do života velké plány

Samuel, kterému všichni říkají Same, provází reportérku Veroniku Hlaváčovou po dětském domově v Praze-Dolních Počernicích, kde žije v takzvané rodinné skupině. „Tady máme kuchyň s obývákem. Umím vařit, udělat kari nebo čínu. I bábovku dokonce umím udělat,“ říká Sam. Ukazuje také svůj pokoj, kde má i psací stůl, rozvrh hodin do školy a telefon. Ten dostal ještě od své babičky.

On i vedení dětského domova souhlasili s dotazem, jak se do domova dostal a jak se tam zpočátku cítil. Bydlel totiž zhruba od jednoho roku do svých jedenácti let u babičky, která ale zemřela. „První začátky tady pro mě byly fakt hrozné, jako zvyknout si. První dva měsíce jsem brečel a nic mě nedrželo, abych byl šťastný. Potom, když jsem si tady zvykl, tak už to šlo celkem nahoru. Na babičku pořád myslím, ale určitě ten život není ztracený. Teď se musím věnovat škole a jiným zájmům,“ svěřuje se Sam. Nevadí mu ani promluvit o své matce, která je závislá na drogách, proto také Sam bydlel u babičky. „Moje máma bere omamné látky, které jsou zakázané. Byla ve vězení, a když jsem odcházel, tak mi slibovala, že si mě vezme. Já jsem si ale řekl, že s ní nechci mít nic společného, ať si jde svým životem a já si taky půjdu svým životem.“

Samovi pomáhá, že o víkendu chodí do tzv. hostitelské péče, do rodiny, která se mu věnuje, a jeho koníčky. Nejraději má fotbal, na trénink chodí třikrát týdne. „Hlavně tam mám skvělý kamarády. Je s nimi legrace.“

Sam by chtěl být fotbalistou, ale má do života i další plány. Poslechněte si je v reportáži Veroniky Hlaváčové.