Jan Skácel musel čelit neustálému útlaku totalitní moci. Jeho křehké verše dnes zdobí kašnu i pítko na náměstí v Brně
Literát, nazývaný „Básníkem ticha“, se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech. Idylické mládí na Slovácku přervala válka a totální nasazení na říšských stavbách v Rakousku. Tam vyrašily kořeny jeho levicového smýšlení, z něhož ale po únoru 1948 podstatně slevil.
Pracoval v kulturní redakci Rovnosti, byl redaktorem literárně-dramatického vysílání brněnského rozhlasu a šéfredaktorem časopisu Host do domu. Zároveň musel čelit neustálému útlaku totalitní moci.
Za normalizace marně sháněl zaměstnání, zdraví se mu horšilo a žil ve velmi nuzných podmínkách. Jeho básnická díla mizela z knihoven a další sbírky nesměly vycházet. Přesto v brněnském Divadle na provázku na základě jeho veršů vzniklo několik pozoruhodných inscenací.
Jan Skácel zemřel v sedmašedesáti letech, deset dní před sametovou revolucí. Do širokého povědomí se v poslední době dostal díky jedné ze svých básní o tom, že „voda má rozcuchané vlasy“, kterou zhudebnil Jiří Pavlica pro svůj Hradišťan. Skácelova socha se dnes dívá ze svahu Špilberku a fragmenty jeho křehkých veršů zdobí kašnu i pítko na brněnském náměstí Svobody.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
