Jaroslav Svěcený: Žíně z Mongolska, dřevo z Pernambuca. Nebýt špičkového smyčce, tak housle nehrajou

Jaroslav Svěcený se houslemi zabývá intenzivně z mnoha úhlů. Na koncertech rád hraje i na dobové housle a zájemcům představuje unikátní housle z dílny starých italských mistrů ze 17. století. „Miluju hrát na historických místech a open airy, třeba Festival hudby zámek Dobříš nebo Nové hrady u Litomyšle. Nejstarší housle, které představuju, jsou housle z období habsburské monarchie, z roku 1672. Postavil je Jakob Steiner, kterému se říkalo německý Stradivari.“

Je pravda, že smyčec byl z koňského ocasu?

Lidé obdivují hru na housle a jejich stavbu, ale jejich součástí je také smyčec, který bývá opomíjený. „Žíně, co se dotýkají strun, jsou z koní, které se chovají v Mongolsku a Číně. Ta dřevěná hůlka také není z ledajakého dřeva, je z pernambucového dřeva z Brazílie, ze státu Pernambuco. Teď je jeho těžba zakázaná, protože nestačí dorůstat. Ale to dřevo je pevné, pružné, dokáže se ohýbat a vytvarovat do těch správných tvarů. To všechno sehrává při hře zásadní roli. Ale nebýt špičkového smyčce, tak ty housle nehrajou.“

Na smyčci najdeme ještě žabku. „Ta je ebenová, dělá se z želvoviny nebo dříve ze slonové kosti. Ale ta už je na seznamu zakázaných materiálů. Také se používá zlato, stříbro a můžu dodat i drahé kamení, protože i šroubek může být ozdoben krásným diamantem,“ líčí virtuos, který se vypracoval i na soudního znalce v oboru smyčcových nástrojů. „Je to pro mě zásadní obor. Jsem rád, že můžu lidem říct, co mají doma, třeba z dědictví. Poznávám nové lidi a někteří mi jejich housle i na chvíli půjčí.“

České nástroje a padělky pozná neomylně, ale u kopií je potřeba dělat speciální rozbor. „Než se vydá posudek, tak se to opravdu tisíckrát prověří. I soudní znalci v zahraničí jsou nesmírně opatrní v úsudcích. U italských nebo francouzských kopií třeba z 19. století se dělá dendrochronologie, což je obor, který určuje staří dřeva s přesností na jeden až pět let. Takže tam je ta pravda pak docela jasná.“

Kulturnost národa

V poslední době v oblasti kultury rezonuje nápad postavit v Praze Vltavskou filharmonii. „Já jsem z té myšlenky nadšen. Ať je naplněna skvělou muzikou, výstavami a budou tam i jiné produkty. Jako pořadatel vím, že je potřeba začlenit kulturu jako součást něčeho ostatního. Je potřeba mít to finančně zastřešené. Budou tam sponzoři, mecenáši, kteří budou kulturu podporovat. Spíš se bojím, aby se ta myšlenka nezabila tím, že přijde několik nekompetentních nekulturních rozhodnutí. Vždyť v Praze se nic podobného nepostavilo snad sto let,“ kroutí hlavou houslista.

Podle něj je potřeba, aby kulturnost zůstala, lidé mohli na kulturu chodit a byla jim finančně dostupná. „My si tu kulturnost uděláme takovou, jakou budeme chtít, ale o tom rozhodují kompetentní lidé a ti tomu musí rozumět. A já chci, aby kultura fungovala, jinak jde všechno s prominutím do kytek. Stačí se podívat do historie. Jakmile začnou mlčet múzy, je to s národem špatné.“

Alex Mynářová a Jaroslav Svěcený|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Jako velmi kulturní zemi označil překvapivě Ekvádor, kde byl prezentovat kulturu Evropské unie. Co o něm říká? V rozhovoru u Alex narazili i na téma emigrace. Odešel by z České republiky? Poslechněte si v záznamu pořadu.