Lidé se vydávají po stopách pochodu smrti lidických žen. Čeká je až 470 kilometrů

„Je to zhruba 30 až 35 kilometrů denně. Snažíme se to jít tak, abychom zachovali nějaké základní podmínky. Dost často přespávám venku, mám už jenom tři záchytné body, kde jsem na nocleh,“ popisuje Milena Městecká z Mladé Boleslavi, jinak operační ředitelka reklamní agentury v Praze.

Na každoroční pochod si sbalí základní jídlo, spacák a stan pro jednoho. Dohromady nese asi pětadvacetikilogramovou krosnu, snaží se jíst jen to nezbytné.

„Lidé, kteří se ke mně přidávají, to respektují. Toho si hrozně vážím, tedy vážím si i toho, že se ke mně přidávají,“ říká.

Milena Městecká se dlouhé roky přátelí s rodinou Nešporových z Lidic. Matka Antonína Nešpora sama tuto dlouho cestu v roce 1945 prošla.

„Když jsme se jednou jeli do Ravensbrücku podívat taky soukromě, tak maminka řekla, že bychom se mohli projet po místě pochodu. Tak jsme tu trasu projeli,“ vzpomíná Antonín Nešpor. Po válce tak vznikla podrobná trasa. Milenu Městeckou příběh žen, které teď už nežijí, inspiroval.

„Zatím je důležité, abych to každý rok prošla. Kdybych to nešla a nebylo se ke komu přidávat, tak se to přeruší. Vážíme si toho, co se tehdy dělo, jak se lidé dokázali zachovat. Udržet úctu k sobě, k vlasti. Myslím, že to byla hrozně těžká doba a dnes je velmi málo příležitostí, jak vyjádřit, že si toho vážíte,“ dodává Městecká.

Pochod, ke kterému se může kdokoli přidat, a to třeba jen na jeden den, končí v Novém Boru na Liberecku.