Líšnický hrad nedaleko Bouzova zmizel ve vytěženém lomu. Dnes jsou patrné jen jeho zbytky

Už odpradávna vedla přes Líšnici stará obchodní stezka, která mířila skrz náves směrem na severozápad k samotám zvaným Starý Mlýn, odkud pokračovala do lesnatého údolí jménem Vápeníky.

Jen kousek za posledními domy, kdy se cesta přimkne k levému břehu údolí, stojí za to sejít z cesty a osvěžit se vodou ze Starozámeckého nebo též Podhradského pramene, mimochodem i v nejsušších dnech velmi silného. Ten byl kdysi zdrojem vody pro hrad, který stával na kopci nad ním.

Místo, kde se hrad tyčil, z velké části zničil lom, jehož stěna se vypíná nedaleko pramene. Kámen se zde těžil ještě v minulém století a část ostrohu, na němž kdysi hrad stával, zmizela úplně. Lom je však alespoň dobrým navigátorem, neboť jakékoli informační cedule o hradu zde chybí. Dokonce ani na mapách není zřícenina označena, a pokud ano, tak pod chybným jménem Obersko.

Starozámecký pramen kdysi prý zásoboval vynikající vodou i hrad|foto: Miroslav Kobza

Pokud vystoupáme na vrchol hradního kopce, nemůžeme přehlédnout mohutný dvojitý příkop a zbytky valů. Člověk nemusí být archeolog, aby vytušil, že zdejší místo bylo opravdu těžce opevněno.
Archeologický průzkum klade výstavbu hradu na přelom 13. a 14. století – tedy do období velké kolonizace hornatějších částí tohoto kraje.

Na Líšnici se možná narodil Jiří z Poděbrad

Hrad vznikl jednak jako centrum panství, jednak i jako ochrana zemské stezky, která údolím vedla. Podle odborníků na hradní architekturu patřil podle dochovaných zbytků mezi tzv. plášťové hrady – tedy stavby, kde byla hlavním obraným prvkem mohutná obvodová zeď. Tu doplňovaly ony částečně dochované příkopy a valy. Ve vnitřním areálu stála vstupní věž.

Severní část příkopu|foto: Miroslav Kobza

Historické prameny se o Líšnici poprvé zmiňují v roce 1348, kdy už je uváděn svobodný dvůr a tvrz. Tehdy Líšnici držel Boček z Kunštátu a z Líšnice. Páni z Kunštátu byli majiteli hradu pravděpodobně až do konce 15. století.

Mezi nejvýznamnější osobnosti patřil Heralt z Kunštátu, který se stal výhradním majitelem Líšnice po roce 1420, kdy se zbavil spoluvlastnictví svých sourozenců. Právě tento muž byl poručníkem budoucího krále Jiřího z Poděbrad a byl jeho nejbližším příbuzným a přítelem jeho otce Viktorina.

Jedna z teorií říká, že se matka Jiřího z Poděbrad uchýlila před husitskými bouřemi právě na Heraltovu tvrz v Líšnici a zde se měl narodit budoucí král. Druhá verze legendy tvrdí, že se nenarodil na tvrzi, ale v nedaleké vsi Vyšehorky, kde dodnes stojí prastarý kostelík, v jehož zdech měl být budoucí král pokřtěn.

Někdejší jádro hradu odtěžené lomem|foto: Miroslav Kobza

Heralt ovšem nebyl jen milým poručníkem mladého Poděbrada, ale také postrachem zemského míru sjednaného v roce 1440. Moravští stavové chtěli Heralta přesvědčit, aby zanechal nepřátelství a dali mu záruku bezpečí při jeho cestě na zemský sněm v Brně v roce 1441. Nejspíš to ale zapomněli říct brněnským měšťanům, kteří už měli divokého líšnického pána dost. Po příjezdu do Brna jej zatkli, předali soudu a 19. srpna téhož roku mu brněnský kat oddělil hlavu od trupu.

Po Heraltově smrti nebyl už hrad obnoven a chátral. Zbytek dokonala těžba kamene na přelomu 19. a 20. století a pak také v padesátých letech.