Náplast neboli flastr

Slovo flastr se dnes vnímá jako silně hovorové, možná snad až jako obhroublé, za středověku se však používalo zcela běžně. Proniklo k nám na přelomu 14. a 15. století nejspíš prostřednictvím němčiny jako zkomolenina původního řeckého emplastron, které ve středověké latině dostalo podobu emplastrum. Řecké slovo rovněž znamenalo náplast, doslova přeloženo však "nanášená mast". Emplasso totiž znamená vmazávám, vtlačuji, a základ tohoto slova - plasso - je totéž plasso, tvořím, hnětu, které je také základem všech řekněme plastických slov, která jsem celý týden probíral. Během 15. století se flastru začalo česky říkat přílepek, ale to se neujalo, zvítězila náplast. I když poměrně hodně pozdě. Ještě ani v Jungmannově slovníku z počátku 19. století náplast není. Na to, jak je to mladé slovo, je s podivem, že se neví přesně, jak vzniklo. Soudí se, že snad jde o jakýsi polopřeklad latinského emplastrum, místo latinské předpony em- se dala česká ná- a základ plastrum se víceméně ponechal v podobě plast, což připomínalo jednak mast, jednak plást, tedy tenkou vrstvu něčeho. A vzniklo povedené slovo, které působí domácky, česky.

Michal Novotný

Ale ještě pár slov o flastru. Říká se tak nejen náplasti, ale také záplatě, ve školním slangu je flastr pětka, ve slangu zločineckém větší nepodmíněný trest. Souvislost záplaty a náplasti je jasná, záplata vypadá jako jakási náplast na šatech. Pokud jde o slangová slova, u skoro žádného z nich není nikdy nic jistého. V asi třicet let starém čísle časopisu Naše řeč jsem jen našel zmínku, že flastr jako pětka snad je z flek stejného významu. A flek coby pětka že by měl být vlastně úder, rána, to, co doprovází flekování v mariáši. Soudní flastr by pak také mohl souviset s úderem, s ránou. Ale to už jsem nikde nečetl, to jen laicky domýšlím.

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz