Selhání je jen ukázka toho, že tudy cesta nevede, říká armádní psycholožka Helena Sováková
Emeritní plukovnice a bývalá armádní psycholožka Helena Sováková sloužila v Iráku a Afghánistánu. Byla oporou našich vojáků na misích. Původně však do armády vůbec nemířila.
„Nikdy jsem tam nechtěla, pro mě byla armáda ‚no go‘. Pocházím z Vimperka, z vojenského města, tak jsem si nemyslela, že bych tam někdy skončila. Ale odříkávaného chleba největší krajíc.“
Její první manžel byl voják. Když začal pracovat v Písku, padlo rozhodnutí se přestěhovat. „Nevěděla jsem, co tam budu dělat a on mi řekl, tak pojď do armády. A nelituju jediného dne.“
Na jedné lodi
Helena Sováková se ocitla v prostředí, kde jsou daná jasná pravidla. „Všechno bylo organizované na minuty. Na všechno byl strašně krátký čas. Ale zároveň jsme byli všichni na jedné lodi. Vznikla tam velká sounáležitost a velká lidská podpora. To mi dnes ve společnosti chybí. To nám pomáhalo. Pomáhal také humor a černý humor. Ten potřebují všichni. Humor do celé společnosti,“ hlásá s nadhledem.
Na mise se těšila, Irák byl první, následoval Afghánistán. „Moje představy se rozpadly první den. Přiletěli jsme v noci a nevěděli kam. Jen jsem dostala instrukce, že pokud zazní siréna, musím zalehnout. Samozřejmě hned přiletěla raketa. Zvládla jsem to, ale to si neumíte představit. Potom si člověk váží toho, kde je, kde žije a v čem žije.“
Modelové situace pomáhají
Psycholog je přítomen ještě před odletem na misi. „Už od začátku kariéry každého vojáka je důležité mluvit o tom, co nás může potkat, co to dělá s naší myslí, chováním, emocemi a s naším tělem.“
Příprava na misi trvá většinou rok. „Lidé musí pochopit, jak funguje mysl. Do výcviku jsme vkládali praktické tréninky, modelovali jsme situace, které můžou nastat. To, že se někdo dostane do akutní stresové reakce, psychické tenze nebo selže při plnění nějakého úkolu, tak abychom věděli, jak takovému člověku poskytnout pomoc. Jak se nebát ho oslovit a také hlavně pojmenovat, že to není selhání, že se to může stát každému z nás.“
Emočně rozhodit dokáže třeba zpráva z rodiny. „Je potřeba, aby si uvědomili, že oni, ti silní chlapi a ženy, nejsou nezdolní, protože jsme prostě lidi. Aby si v hlavách odnášeli, že pokud se něco nepovede, tak selhání je jenom ukázka toho, že tudy cesta nevede. A vždycky jsem jim říkala, jestli selžou ve výcviku, je to skvělý, protože se z toho všichni ostatní můžeme učit.“
Plukovnice lidských duší
V roce 2024 odešla do civilu, jako psycholožka pomáhá běžným lidem a pořádá kurzy vyjednávání. S Martinem Moravcem napsala knihu Plukovnice lidských duší. „My jsme si u toho vlastně obrátili role. On byl můj terapeut a kladl otázky. Slz bylo opravdu hodně. Vracela jsem se ke vzpomínkám a těžkým příběhům.“
Paradoxně nejtěžší chvíle prožila na konci kariéry. „Zažívala jsem šikanu od svého nadřízeného. Najednou jsem se nebyla schopna vymezit tomu chování, kterému jsem čelila. Mozek jakoby ztvrdne.“
Je také jenom člověk, kdo pomáhá jí? Jak vnímala její rodina odchod na první misi? Je pravda, že ve válečných oblastech má život jinou cenu? Použila někdy milosrdnou lež? Jak prožívala návraty z misí? A jak nám předpoklady mění názor? Poslechněte si v pořadu Alex a host.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
