Olympijské zlato získal až na třetí olympiádě. Změnilo se moje myšlení, říká kanoista Martin Fuksa

„Olympiáda byla opravdu highlight. Potřeboval jsem si dokázat, že na to mám. Rok 2024 si určitě budu pamatovat,“ usmívá se spokojeně olympijský vítěz. „Užil jsem si mediální zájem, pak jsem zase naskočil do tréninku.“

Ve své kariéře vyhrál, co mohl. Kromě medaile z olympiády je čtyřnásobný mistr světa, třináctinásobný mistr Evropy a držitel dvou světových rekordů. V roce 2025 se stal Kanoistou roku. „V hlavě jsem měl nastaveno ‚vyhrát‘. Když jsem byl druhej, nebylo to ono, ale je pravda, že jako porážku to neberu, když jsem stál na stupních vítězů.“

Změna v hlavě

Rok před olympiádou se mu narodila dcera, a to znamenalo zásadní zlom v jeho myšlení. „Už vím, že to není jen o sportovní kariéře, že jsou v životě i jiné věci. Jsem rád, když můžu něco vyhrát, ale už se tak neraduju. Na sportovce je tlak, takže spíš ze mě spadne ta tíha, že jsem to dokázal.“

Olympijské zlato tak získal až na třetí olympiádě. „Určitě se změnila moje hlava, moje myšlení. Jak jsem se stal tátou, uvolnil jsem se. Věděl jsem, že jsou i jiný věci, a to mi pomohlo. I to, že jsem rok předtím na téhle trati vyhrál mistrovství světa. Tak jsem si říkal: Každýho už jsi tady porazil, tak si to pojď zopakovat.“

A když skončí sezona? „To dělám všechno úplně jinak. V sezoně se musíte hodně hlídat, mít pravidelnej režim. Ale pak si dělám úplně, co chci. Vyhazuju si z kopýtka ve všech směrech, jím, co chci, chodím spát, kdy chci.“

Alex Mynářová a Martin Fuksa|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Mohl být hokejista

Ačkoli jeho dědeček i tatínek byli kanoisté, on kdysi koketoval s hokejem. „Nebyl s tím problém, všichni mě podporovali i v hokeji. Před lety měl taťka svou kariéru. Ale pak jsem začal za nimi chodit do loděnice a strašně se mi tam zalíbilo. Byla tam dobrá parta kluků, takže když jsem si měl vybrat, zvolil jsem kanoistiku. Tak jsem vyměnil hokejku za pádlo a jsem za to rád.“

Martinův otec se stal současně trenérem a trénoval i jeho bratra. „První závody byly o kuřata. Pamatuju si, že se jely v Černošicích. Když klub vyhrál bodování za celý den, vyhrál kuřata. A my tenkrát prohrávali o jeden bod. Pak jsem jel, povedlo se mi to a kuřata jsme nakonec vyhráli.“

Letos se stal počtvrté mistrem světa. „S bráchou jsme si dělali srandu, že kanoistiku už jsem dohrál. Protože už jsem opravdu vyhrál všechno, co je v kanoistice možný. Je to super, že jsem si to splnil, ale mě ten sport pořád baví. A dokud to budu mít rád, tak na tu loděnici budu chodit.“

Musí si hlídat váhu? Jak se vypořádává se sžíravou nervozitou, kterou přes všechny výhry neustále pociťuje? Kde mají místo jeho medaile a jak vzpomíná na tu úplně první? Jak fungoval vztah trenér–otec–syn? Poslechněte si v pořadu Alex a host.