PEL-MEL 2

20. říjen 2003

Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Nedávno jsem tu začal s drobnou inovací této rubriky, čas od času nebudu obvyklé tři čtyři minuty věnovat jen jednomu slovu, jednomu rodu slov či jednomu slovnímu spojení, ale několika nijak nepříbuzným slovům. To proto, že čas od času narážím na slova, která jsou zajímavá, přestože se o jejich zákulisí nedá říct víc než jen pár vět. Dnes znovu nastal ten případ.

Začnu výrazem, který tu několikrát zazněl v pátek, když jsem mluvil o rohu hojnosti. Pokusím se odpovědět na otázku, která vás možná napadla, zda podstatné jméno hojnost nesouvisí s citoslovcem hoj, které známe například z Erbenových veršů "hoj, ty Štědrý večere". Vypadá to trochu divoce, ale není to vyloučené, starší etymologové opravdu spojovali citoslovce vyjadřující vzrušení, překvapení, zvědavost a veselí s podstatným jménem, které má význam dostatek, nadbytek, blahobyt, zámožnost, bohatství. "Význam radosti souvisí s pocitem hojnosti," píše se v Holubově a Lyerově etymologickém slovníku. Ostatně staří Čechové dostatku, blahobytu a bohatství neříkali hojnost, ale hoj, což bylo z praslovanského goj, které původně znamenalo žití v míru a pokoji, a z toho důvodu v dostatku, čili hojnosti. Do příbuzenstva nepochybně patří sloveso hojit a jeho zvratná podoba hojit se. Sloveso hojiti totiž ve staré češtině znamenalo množit, dělat něco hojným, až později dostalo dnešní význam. Vzpomínka na původní význam slovesa hojit je ve slovním spojení: zhojil jsem se na něm, které znamená "rozmnožil jsem své peníze na jeho úkor".

Jako další do dnešního pel-melu jsem vybral přídavné jméno bryskní. Znamená příkrý, prudký, ostrý a používá se především v souvislosti řečí, s mluvou. Jeho odpověď byla bryskní. Odmítla mě bryskně. Slovo se k nám dostalo z francouzštiny a jeho zajímavost spočívá v tom, že se tam slovo brusque používá především v souvislosti s vínem. Když je víno brusque, tedy bryskní, je trpké a ostré. Do francouzštiny se to slovo dostalo z italštiny, ale nemá latinský původ jako většina italských a ostatně i francouzských slov. Má prý keltský původ.

Skončím dnes tarantulí. Pojmenování tohoto údajně nebezpečného, ve skutečnosti jen bolestivě kousajícího, pavouka je prý ze jména jihoitalského přístavu Taranto. Zde, v oblasti kolem tohoto města, se pavouk prý hojně vyskytoval. Další zajímavostí tarantule je její jazyková příbuznost s tancem zvaným tarantella. Také tento velmi rychlý, původně lidový, později i ve vážné hudbě se uplatňující tanec dostal jméno podle Taranta, prý v této oblasti vznikl.

autor: Michal Novotný