Poděbrady jsou balzám na nervy, říká tamní rodačka, výtvarnice a ilustrátorka Lucie Seifertová
Poděbrady jsou půvabné lázeňské město. Kromě krásně upravené kolonády s několika prameny léčivé vody nabízejí i procházky podél Labe, hezké přírodní koupání a dokonce i orloj přibližující historii města. Jeho autorkou je místní rodačka, výtvarnice a ilustrátorka Lucie Seifertová, kterou proslavilo leporelo a z něj vycházející mnohadílný animovaný televizní seriál Dějiny udatného českého národa. A právě ona nás svým rodným městem ochotně provedla.
Lucie Seifertová se v Poděbradech narodila a jak sama říká, v podstatě z nich nikdy neodešla: „Sice žiju v Praze, ale jednou nohou jsem pořád v Poděbradech. Do Prahy jsem šla studovat střední školu, ale do Poděbrad jsem se stále vracela a vracím se dodnes.“
Když se člověk narodí v Poděbradech, předpokládá se, že bude chodit pít léčivou vodu z místních pramenů. „Hodně Poděbraďáků to dělá, musí mít žíly ze železa, protože Poděbradka je železitá. A spousta lidí si z ní dokonce vaří i kávu. A je opravdu dobrá. Naše rodina Poděbradku nikdy moc nepila. Ale můj manžel (hudebník Petr Pancho Prchal, pozn. red.), který je taky z Poděbrad, u nich se pila ve velkém. Když jsme spolu začali chodit, tak pro mě tu Poděbradku objevil, že je vlastně dobrá, protože jako dítěti mi nechutnala,“ říká Lucie Seifertová.
Poděbrady zezačátku jako lázeňské město vůbec nevnímala. Jejich atmosféru si uvědomila až v dospělosti, když začala žít v Praze. „Teprve tehdy mi došlo, jaký je tam krásný klid. Všude je to blízko, je tam rovinka, takže člověk nemusí chodit nikam do kopce. Při procházce se může napít Poděbradky a relaxovat. Poděbrady jsou zkrátka takový balzám na nervy,“ usmívá se výtvarnice.
Květinové hodiny hlídá trpaslík
Nejkrásnějším místem je podle ní rozhodně lázeňská kolonáda. „Je tam toho spousta, nejenom park a vodotrysky, lázeňské prameny a krásné sochy. Ale taky řada kaváren a obchůdků a teď tam navíc začali péct úžasný chleba,“ prozrazuje.
Uprostřed kolonády narazíte na symbol Poděbrad, nádherné Květinové hodiny. Jsou plně funkční a navíc se u nich každý den mění datum. To je vyskládané buď z kamínků, nebo z rostlinek. A hned za hodinami je schovaný malý trpaslík, který kladívkem hlasitě odbíjí každou celou hodinu.
Na hlavním Jiřího náměstí stojí socha Jiřího z Poděbrad. „Je to jedna z nejkrásnějších soch vůbec. Jejím autorem je sochař Bohuslav Schnirch, který je známý tím, že udělal trigy na střeše Národního divadla. Použil tak zvanou tepanou techniku. Představuje Jiřího z Poděbrad, který dává ruku smíru Matyáši Korvínovi.“
Tajuplné koupání na Čábelně
Skrz Poděbrady protéká řeka Labe, která nabízí krásné dlouhé procházky nebo možnost projížďky na kole. „Na jednu stranu se dá podél Labe dojet až do Sadské, nebo do Ostré. Tam je možné jít na prohlídku areálu Botanicus, kde se můžete podívat, jak se dřív co vyrábělo, třeba provaz, nebo mýdlo. A na druhou stranu se pak po břehu řeky dostanete do Libice, kde stávalo slavné sídlo Slavníkovců, které bylo vypálené. To je taky krásná procházka,“ říká Lucie. Podél Labe také narazíte na různé kavárničky a dát si můžete i skvělé pivo. A na soutoku Labe s Cidlinou prý grilují úžasné ryby.
A jaké nabízejí Poděbrady koupání? „V Labi my se moc nekoupeme, ale jsou tam úžasná jezera. Těží se tam písek, a jak se vytěží, vznikne jezero. U toho hlavního jsou i klouzačky a teď tam vznikl krásný kemp. My chodíme tajně i na ta další jezera, kde si můžete někam zalézt a být tam ve větším klidu a soukromí,“ prozrazuje výtvarnice. Ale nejraději se chodí koupat na Čábelnu. „To je slepé rameno Labe a tam já chodím hrozně ráda, protože to je uprostřed lesa a člověk plave třeba kilometr lesem.“
Co nabízí místní zámek a jak vypadá pohyblivý obrázkový orloj na lázeňské kolonádě, jehož je Lucie Seifertová autorkou, se dozvíte při poslechu celého pořadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.