Řemeslo se člověk učí celý život. Nejvíc mne naučil táta, říká štukatér Jan Jistebnický
Zkušených štukatérů ubývá, a tak o práci nouzi nemají. Jan Jistebnický se řemeslu věnuje už 25 let. Nejvíc se toho naučil od svého otce. Mnoha památkám ve středních Čechách spolu vrátili původní krásu. Teď v práci pokračuje se svým bratrem. Mezi jejich poslední zakázky patří i sto let starý hotel Moráň v Praze.
„Tato práce je rozmanitá a kromě výzdoby interiérů se zabýváme fasádami památek jako je například Laudonův pavilon ve Veltrusích,“ popisuje Jan Jistebnický. „ Podíleli jsme se i na opravách zámku Štiřín, Sychrov, Loučeň i na Pražském hradě.“ Štukatérem se vyučil před čtvrt stoletím na Středním odborném učilišti uměleckořemeslné výroby v Podkovářské ulici v Praze. Hodně věcí ale už před tím odkoukal od svého otce, kterého sledoval při práci.
„My děláme takovou tu fajnovější práci na fasádách. Doplňujeme různé konzole, kuželky a plastiky,“ vysvětluje Jan Jistebnický. Štukatérské řemeslo je fyzicky náročné. Hlavně při práci na stropech tráví štukatéři hodiny v krkolomných pozicích. Práce ve výškách na lešení přináší i nečekané výhody. „Občas se i kocháme. Třeba když jsme loni dělali na Senátu, tak jsme měli pěkný výhled na Pražský hrad.“
Rodinná firma o zakázky nouzi nemá. Když je práce hodně, musí se pracovat o víkendech či o Vánocích. „Občas mi pomáhá i moje žena Bára, která v létě pomáhala natírat,“ usmívá se Jan Jistebnický. „Doufám, že se jednou podaří, že jeden ze synů přebere řemeslo i firmu.“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
