Sochař Zdeněk Hošek koupil v Květnici zchátralý mlýn. Dokázal mu dát podobu z Ladových obrázků
Talent se u Zdeňka Hoška projevil už v raném dětství. Do obyčejného notýsku si dokázal kreslit celé hodiny. Později zkusil tvořit i sochy. Když se pak rozhodoval, co bude studovat, bylo to velké dilema. Nakonec vyhrála sochařina. Po skončení studií potřeboval pro svou práci ateliér, a tak v Květnici u Prahy koupil starý zchátralý mlýn. A po letech neúnavné práce z něj vytvořil nejen své umělecké zázemí, ale i bydlení, které si svým půvabem nezadá s obrázky Josefa Lady.
Když byl Zdeněk Hošek malý kluk, věděli jeho rodiče, že největší radost mu udělají, když mu koupí notýsek. „Já jsem pak do něj s nadšením maloval, většinou jsem se od ně nehnul, dokud jsem ho celý nepokreslil. Některé ty kresby se dokonce dodnes dochovaly,“ vzpomíná. Stejným způsobem se objevil i jeho zájem o sochařinu. „Nakopal jsem si jíl, rozdělal jsem si ho s vodou, vzal si špejle a drátky a zkoušel jsem tvořit postavičky.“
Nebylo proto divu, že po základní škole odešel na výtvarnou střední odbornou školu, kde se učil všemu: modelování, grafice, písmu. „Když jsem pak uvažoval o vysoké škole, nemohl jsem se rozhodnout, kam půjdu. Bavilo mě všechno. Ale u té sochařiny jsem cítil, že kdybych se ji odborně nenaučil, nemohl bych to dělat,“ vysvětluje Zdeněk Hošek, proč nakonec dostala přednost sochařská škola.
Po skončení studií pak dělal různé pamětní desky, reliéfy, hlavy a busty. Asi nevýraznější jeho sochou je pomník hudebního skladatele Antonína Dvořáka před jeho rodným domem v Nelahozevsi.
Pro svoji práci ale potřeboval pořádný ateliér. „Věděl jsem, že někde v Praze v podkroví nebo ve sklepě to nebude ono. A někdo z kamarádů mi poradil, abych zašel za památkáři, že prý mají spoustu zajímavých objektů,“ vypráví Zdeněk Hošek. Z nabízených staveb si ale dlouho nemohl vybrat. „Až jsem si jednou udělal výlet ke starému mlýnu v Květnici. A když jsem ho uviděl, tak jsem si řekl, že to je přesně to, po čem toužím. Byl sice hodně zchátralý, ale zároveň byl zajímavý a měl hezkou atmosféru.“
Mlýn koupil, aniž by se s někým dopředu poradil, a začal s jeho postupnou obnovou. Ze všeho nejdřív vybudoval v budově bývalého chléva ateliér, o kterým snil. „Bylo tam hlavně velké nadšení. Neměl jsem vůbec žádné stavební zkušenosti,“ přiznává Zdeněk Hošek. Pak přišel na řadu samotný mlýn, který bylo třeba prakticky celý rozebrat. Zůstalo z něj jen základní kamenné zdivo a klenby. Na ně pak postupně přišla patra a střecha.
Co všechno se v Květnickém mlýně podařilo vybudovat, jestli už jsou všechny práce hotové a zda se jednou bude u krásně obnoveného stavení znovu točit mlýnské kolo, se dozvíte při poslechu celého pořadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
