Spaní na seně uklidní mysl a zlepší náladu. Z jeho vůně se vám může zatočit hlava

Ve stodole Muzea lidových staveb v Kouřimi to voní po seně a po bylinkách. Návštěvníka snadno napadne, že na takovém voňavém polštáři z čerstvě usušené trávy se muselo čeledínům spát nádherně. „Nesmíme podléhat romantickým představám, že se na seně spalo úplně běžně,“ vysvětluje ředitel muzea Vladimír Rišlink. „Seno je samozřejmě cenná surovina, kterou se v zimních měsících krmil dobytek, a tím pádem nebylo potřeba, aby bylo příliš uválené nějakými nocležníky.“

Usušit trávu na seno, které voní a není přesušené, chce zkušenost a trpělivost|foto:Barbora Kvapilová, Český rozhlas

Hospodář obvykle skákání do kupek sena viděl nerad. Pečlivě si totiž hlídal, aby seno nebylo pomačkané nebo zapařené.

Naše babičky věděly, že seno práší a stébla se lámou. Osvědčené bylo spaní na slamníku. „Ve starších dobách se do postelí dávala jenom sláma, která se překrývala plachtou, a na tu se stlaly peřiny. Později naši předkové zjistili, že je mnohem praktičtější ušít takový pytel, který byl předchůdcem moderních matrací, “ vysvětluje Vladimír Rišlink.

V chalupách se spávalo na slamnících plněných žitnou či ovesnou slámou|foto:Barbora Kvapilová, Český rozhlas

Sláma byla levná, dostupná a měla skvělé izolační schopnosti. Správně nacpat slamník ale nebylo jednoduché. Potah z režného plátna musel být naplněný rovnoměrně a při proležení bylo nutné slámu doplnit. Oblíbená byla sláma ovesná, o které se tvrdilo, že je na spaní nejlepší. Žitná sláma se osvědčila především kvůli své délce. Na rozdíl od současných pěnových matrací je slamník zaručeně bio, a když doslouží, není problém ho ekologicky zlikvidovat.